Obecní úřad Libočany
Libočany 103
43975 Libočany
Tel: 415 711 910
mail: podatelna@libocany.cz
IČ: 47786663
Č.ú.: 20925481/0100 (Komerční banka, a.s.)
+420 415 711 910+420 608 733 103+420 775 974 426
podatelna@libocany.czstarosta@libocany.czucetni@libocany.cz
ID va7bmu8
Webové stránky se upravují.
LÉTA 1918 - 1938 Str. 126 kroniky Źádný z místních obyvatel nepředpokládal takovýto konec války. Každý byl rád že je konečně mír, i když nebyl takový, jak by si němečtí občané přáli, ale hlavně že je mír. Hlavní starostí obce bylo zavedení klidu a pořádku. Pro tento účel měla sloužit vojenská rada, která měla za úkol tyto službu konající odměnit a organizovat. Jako strážnice byla určena místnost v domě č. 14. Okresní vojenská rada v Žatci vydala pro střežení výměr, který byl určen pro okresní zásobovací odbor, který měl určitou přednost. Místní voj. rada proto dostala od okresní rady čtyři pušky a dva muži museli ve dne v noci vykonávat službu ve mlýně. Podle výnosu císaře Karla bylo Rakousko – Uhersko přetvořeno do svazového státu a to podle národností. Vytvořily se nové okresy a provincie Deutsch – Böhmen. Rozkazovací právo v okrese měla okresní národnostní rada, která se v Žatci skládala z 60. členů, z toho polovina z okolních vesnic, z poloviny sociální demokraté, z poloviny sedláci, řemeslníci a občané. Leo Zuleger k nim také patřil. Ve vesnici nabylo prohlášení Deutsch-Böhmen radostný souhlas, jako projev samostatnosti provincie a připojení na Německé Rakousko. Všichni občané se ozdobili černo-červenou zlatou stužkou. Při uzavření míru byla tato provincie Deutsch-Böhmen přičlěněna k Československu. Velkým propagátorem této provincie byli všichni Münzbergové, kteří bojovali za utvoření této provincie už dávno před rokem 1918, jak dokládají rodinné dokumenty, které byly obci v kopiích zanechány v prvních letech 21. stol. (Pozn. P.T.). Pohraniční okresy byly proto obsazovány československým vojskem. Radní vojáci nepoužili žádný odpor. Nové úřady tyto radní vojáky ihned rozpustily. Na jejich místo přišli do obce českoslovenští vojáci, kteří vojenské i lovecké pušky zabavili a provedli namátkové domovní prohlídky. Pro stravování těchto vojáků musel Leo Zuleger dodat jednoho vepře. Po nějakém čase byly zabavené lovecké pušky navráceny majitelům. Dne 4. března 1919 zúčastnili se občané Libočan na protestní schůzi proti utlačování sebeurčení v Žatci. Str. 128, 129, 130, 131 jsou psány dodatečně až po mnichovské dohodě a proto nebyly překládány. Str. 133 kroniky. Kronikář pokračuje v nedokončené stati při zřízení Československé republiky a píše, že osud tohoto území je velmi nejistý. Nastal spor mezi jednotlivými politickými stranami. Sociální demokraté se chtěli zmocnit vedení. Na vzdor těmto třenicím, chtějí navrátilci z války pokračovat ve starém způsobu života a povolání v obci. V této době bylo hodně schůzí, tanečních zábav, divadla a kina jsou velmi dobře navštěvována. VEDENÍ OBCE. Dne 29.11.1918 měl obecní výbor své první zasedání. Starosta obce Leo Zuleger pozdravil všechny navrátilce z války a několika upřímnými slovy vzpomněl padlých. Dále prohlásil, se souhlasem všech přítomných, že budeme věrně stát za naším Německo-Českým státem. Když přišla řeč na doplnění obecního zastupitelstva, bylo usneseno, a to na žádost vojenské rady, provést nové volby ze sestaveného 4. volebního obvodu a to asi až do 15.12.1918. Vojenské radě bylo doporučeno, aby si sama zvolila své důvěrníky, kteří by byli začleněni do obecního výboru. Vedení obce prohlásilo, že pro tento účel pořídí seznam voličů čtvrtého volebního obvodu a tento jim předloží. To se skutečně stalo a jeho zástupci se dostavili do obecní místnosti. Byli čtyři a cítili se jako sociální demokraté. Ale teprve 1.2.1919 dostali první příležitost k tomu, aby se mohli v jedné obecní schůzi zůčastnit se jednání. V jedné schůzi byl projednán přípis velkostatkáře Hyroše, který v něm prohlásil, že část úlovků pocházejících z honů přenechá místnímu obyvatelstvu s podmínkou, že obec veřejně a rázně zakročí proti pytláctví. Požaduje, aby byly pytlákům odebrány zbraně a střelivo. Jednalo se o navrátilce z války, kteří používali pro pytláctví zbraně dovezené z fronty. Jako obecní strážník byl znovu určen strážník Jan Holey ode dne 1.12.1918. Poslední strážník Josef Rank, byl rovněž ponechán ve službě. ROK 1919. Nové volby. Dne 15.6.1919 byly provedeny první volby do obecního zastupitelstva podle zásady volebního poměru. Tři politické strany postavily kandidátské listiny. Německá dělnická sociálně demokratická strana, svaz zemědělců a česká volební skupina. Sociální demokraté obdrželi 8 zástupců, Svaz zemědělců 4 zástupce, česká strana 3. K provedení voleb spojili Soc. demokraté se Svazem německých zemědělců své volební lístky, aby žádný německý hlas nepřipadl Čechům. Bylo to poprvé, kdy Češi, jako zástupci české strany mohli vstoupit do obecních místností. Tento poměr měl dobré i špatné stránky. Předně již nebyli Němci sami, vedle nich seděli i zástupci české menšiny. Ti byli zaměstnanci velkostatku a státních drah a ostatních českých státních zaměstnání. Tito Češi přišli jako svědomití občané československého státu do vedení obce, kteří však za nějakou dobu nechtěli trpět mezi sebou žádného Němce. Bylo jim jedno, jestli je Němec, Sociální demokrat a nebo je jiného přesvědčení. Již při volbách byli Češi velmi důležití. Na příklad nechtěli schválit zástupce předsedy volební komise, protože neuměl ani z části česky. Toto divadlo chtěli opakovat při jmenování zapisovatele. Neprosadili se pro neustálý odpor Němců. Jako starosta obce byl zvolen dne 29.6.1919 sociální demokrat Karel Leopold. Byl zvolen jedenácti hlasy a to také Svazem německých zemědělců. Jeho zástupcem byl Otto Ott, dobře smýšlející Němec. Do obecní rady byli zvoleni: Josef Helmer soc. dem.,Ludvik Schuster za Svaz něm. zem., a za českou stranu Alois Sýkora. Dne 18.8.1919 na zasedání obecního zastupitelstva byli jako členové obecní školní rady zvoleni soc. dem. Otto Ott, Fr. Petrák a Ad. Grossmann, za svaz něm. zemědělců Václav Wechter, Jos. Seeman a Ad. Eret. Tím skončila páce německého kronikáře Dr. R. Hetze, který již nestačil popsat práce a události v obci od roku 1920 až do roku 1927, o kterých je pojednáno částečně ve „ Vzpomínkách na práci české menšiny“ uvedené v kronice obce na str. 184 až 188. Tato stať je rovněž uvedena v tomto přepisu. 1.11.1919 byla zřízena první stálá četnická stanice v č. 75. 1920 20.11.1920 byla v obci založena Národní jednota severočeská. 1921 9.1.1921 bylo hráno v Libočanech první české divadlo. První sčítání lidu v samostatném Československu. Bylo provedeno 16 února 1921 s následujícími výsledky. Počet obyvatel 674, z toho 132 Čechů (19,58%), Němců 542 (80,42%). Že nebylo dosaženo předpokládaných 20% českého obyvatelstva bylo zapříčiněno tím, že dosavadní majitel panství Josef Hyroš zakoupil panství v Poděbradech a před sčítáním lidu se odstěhoval a tím ubylo 8 Čechů. Zámek zůstal pustý až do příchodu nových majitelů. Ten byl znovu používán od května 1921, kdy zakoupila panství za 2,400.000 Kč paní Vlasta Tichá, dcera spisovatelky Boženy Vikové-Kunětické, bývalé poslankyně na českém zemském sněmu a v revolučním národním shromáždění Republiky Československé. 9. listopadu 1921 navštívila českou školu spisovatelka Gabriela Preissová v průvodu spisovatelky B.V. Kunětické. B.V. Kunětická pak věnovala žákovské a veřejné knihovně své knihy s věnováním. 1922 V lednu byl založen Červený kříž, jako další česká menšinová organizace. 14. června poctila školu svou návštěvou spisovatelka Růžena Jesenská v doprovodu B. V. Kunětické. V tomto roce se stává majitelem pivovaru JUDr. Andrlík, nastávající zeť majitelky statku. Rok 1923 4. února 1923 se konal již IV ples české menšiny. 1. května 1923 byly konány ve zdejším kostele po prvé české bohoslužby. Proslov k dětem měl katecheta P. V. Tangl, mši sloužil místní farář P. O. Lorenz. Za doprovodu varhan byly zpívány české písně a bohoslužba zakončena státní hymnou. Na počátku roku byl při české škole utvořen dorost Čs. Červeného kříže. Všechny děti se staly členy. Na sklonku roku došlo na velkostatku k stávce dělníků. Příčinou bylo odmítnutí vyplacení zvláštních premií, které po žních měly být podle kolektivní smlouvy vyplaceny. (Bližší ve „Vzpomínkách na práci české menšiny“). Rok 1924 Byla úředně schválena stavba nové české školy, bylo konáno 25. září 1924 komisionelní řízení za účelem vyhledání vhodného pozemku. Majitelka velkostatku paní Vl. Tichá nabídla roh pole ležící u budov č.8,4 a 54 patřících k velkostatku. Komise projevila souhlas s polohou staveniště i cenou Kč. 2.-, za 1 m2. Rok 1925 29.3.1925 bylo provedeno zaměření pozemku pro stavbu školy a pro evidenci v katastru. 15. listopadu se konaly volby do Národního shromáždění a senátu. Z 452 zapsaných voličů zúčastnilo se voleb 412 a pro české strany bylo odevzdáno 110 hlasů. Do senátu bylo zapsáno 367 oprávněných voličů, voleb se zúčastnilo 337 voličů a českým stranám bylo odevzdáno 89 hlasů. Rok 1926 V Libočanech bylo ještě mnoho dětí předškolního věku, jejichž rodiče jako chudí chodili na výdělek a ponechávali děti bez dozoru, zřídila Ústřední matice školská v Praze dne 1. dubna 1926 mateřskou školku s opatrovnou. V blízkosti pivovaru byla založena cementárna „ Durativa“, která vyrábí cementové cihly, skruže, roury a ostatní cementový materiál. Rok 1927 Dne 6. 7. 1927 byl slavnostním způsobem otevřen nový sál s jevištěm, vystavěný nákladem majitelky statku paní Vl. Tiché a propůjčen k užívání místní Jednotě Severočeské v Libočanech. Při této příležitosti bylo po prvé uskutečněno filmové představení „ Hraběnka z Podskalí“. 8.7.1927 byl vojenský koncert, večer filmové představení a potom taneční zábava. Nový sál je určen pro biograf, divadelní představení a taneční zábavy. Ministerstvo školství věnovalo na zakoupení promítacího přístroje 10.000 Kč. Oficielně bylo „ Kino Luxus“, jak bylo pojmenováno, oficielně otevřeno 8.7.1928. Otevřením českého kina bylo vyplněno přání hraničářů, neboť šlo o první český biograf na Žatecku. Vedle cementárny Durativa, byla zřízena cihelna na vápno-pískové cihly. Majitelem obou podniků jak cementárny, tak i cihelny byl Dr. Andrlík. Rok 1928 Zahájena výstavba nové české školy. Rok 1929 Na začátku roku uhodily velmi silné mrazy. Polní zvěř, ryby i stromy úplně zmrzly, byla přerušena školní docházka. Dne 29.12.1929 byl založen v Libočanech spolek českých dobrovolných hasičů, který má 39 členů. Jednatelem byl zvolen učitel Svoboda, velitelem řídící učitel Čáp, starostou Dr. Andrlík. Rok 1930 Dne 29.5.1930 byla slavnostně otevřena nová budova české školy v Libočanech. Bylo přítomno mnoho vzácných hostí, mezi nimiž ministerský rada Dr. Stašek, deputace různých českých spolků z Loun a Mostu, zástupci hasičstva a delegáti Čsl. národní demokracie z Prahy atd. Na rozloučenou se starou školou na „Bílé koze“ byl uspořádán průvod všech účastníků slavnosti vesnicí od staré školy k nové budově. Po slavnostních fanfárách zazněly slavnostní projevy, z nichž vyjímáme ze zápisků ze školní kroniky projev spisovatelky Boženy Vikové – Kunětické, která promluvila za libočanské Čechy: „Vážené shromáždění. Když jsem skoro před deseti lety přijela do Libočan, měla jsem pocit vyhnanství a prázdnoty srdce. Byl tenkrát zamlžený den a v polích se neozval ani jeden hlas. Věděla jsem jediné: Zde se narodil kronikář Hájek z Libočan. Dávná minulost mluvila z historické jeho osobnosti a mně bylo docela lhostejné, je-li jeho kronika historicky prověřená, či ne. Jeho jméno spojovalo mne s jeho minulostí, kdy Libočany byly ještě české a sousedily se Žatcem, třetím husitským městem na severu naší vlasti. Nikdy nezapomenu na den našeho příjezdu. Mlhy visely kolem dokola a starobylý zámek stál v nich jako přelud dávno zašlé doby. Odpusťte, že místo všeho vzpomínám. Chci jen, abyste pochopili, že nebylo snadné se zde citově zachytit, pracovat zde a neklesnout na duchu. Bezmála 10 let žiji zde osamocený život v pocitu odpovědnosti k národu a naší vlasti. Dnes cítím, že tato odpovědnost je vlastně jediným zákonem, který ukládá naprostou povinnost nám všem, kdo v tomto zcizeném kraji žijeme, a to je být Čechy a Slovany za všech poměrů a plniti své národní poslání vůči našemu státu. Dnes se shromažďujeme u první mety našeho národního programu. Máme svou krásnou českou školu v Libočanech. Vzpomínám si na slavnost kladení základního kamene pro učitelský ústav v Žatci, když žatečtí Češi, s pocitem zadostiučinění, stáli u základu svého vítězného postupu ve jménu českého práva na život, v odcizeném kraji žateckém. Jsou chvíle, které zavazují plnit povinnosti do všech důsledků, i když přijdou všední dny a kdy se znova zmocňuje skleslost duše i srdce, za poměrů politických, které nyní vyžadují velkého optimizmu, zvláště v pohraničních krajích, kam jsme donesli svou vroucí víru ve vítězství. Dnes, je politická situace docela jiná, než jsme před 10 – 11 lety očekávali. Dnes, abych tak řekla, spočívá celá víra v budoucnost národa a státu, v charakteru každého jednotlivce, který se rozhodl žít ve zcizeném území pohraničním. Naše krásná, česká škola libočanská, není přelejvárnou, neboť máme dosti českých dětí, aby mohla plnit svůj úkol národní i osvětový. Z celého srdce přeji našim učitelům jejich krásné vůdčí poslání v kraji, který jsme již považovali za ztracený a děkuji jim z celého srdce, že se stali apoštoly národního rozpětí nejen naší nové generace, ale také průbojníky svaté myšlenky národní a slovanské. Tato myšlenka má skutečné právo žít i vítězit z tisíců padlých životů našich legií a má právo zvítězit, neboť svoboda národa posvěcuje jeho poslání jako přední stráže celého Slovanstva. Budiž požehnána naše česká škola libočanská a plň své krásné poslání v duchu naší historie i v duchu našeho Komenského“. Podle rozhodnutí ministerstva školství a národní osvěty bude navždy nazvána: „ŠKOLA Dra. KARLA KRAMÁŘE.“ Byl sepsán PAMĚTNÍ SPIS o otevření české školy, Měl být uložen pod pamětní deskou při vstupu do školy, ale stavební firma tento záměr neprovedla a tak byl tento spis přepsán do školní kroniky a údajně byl uložen do školního archivu. Spis obsahuje historii Libočan, menšinové české hnutí, je zde zmínka o Sborníku, vydaném na počest 10 letého trvání české školy. Dále se text podrobně zabývá historií školství v Libočanech. Na závěr je uvedeno krátké vlastenecké prohlášení a uzavřeno podpisy zástupců Ústřední matice školské, Místní jednoty severočeské, České místní osvětové komise, místní školní výbor a závěrem pak podpisy všech tehdejších žáků školy. 1.12.1930 bylo provedeno v celé čsl. republice veřejné sčítání lidu. Němci velmi silně agitovali, i také v Libočanech, ale přes veškeré násilí, které páchali před válkou a i v osvobozeném čsl. státě, ztratili velmi mnoho. Tím ovšem Češi získali nejen v žateckém okrese, ale v celém ohroženém pohraničí. Výsledky tohoto sčítání nebyly nikdy zveřejněny, ale pisatel školní kroniky se je tajně dozvěděl. V Libočanech bylo v roce 1930 825 obyvatel, z toho 295 Čechů (35,75%), Němců 530 (64,25%). V tomto roce vydávají čeští učitelé Josef Čáp a Jindřich Svoboda „Vlastivědný sborník o Libočanech“. Rok 1931 Dne 27.9.1931 byly provedeny v obci volby. Česká volební skupina obdržela 144 hlasů, ( 5 mandátů), němečtí sociální demokrati 102 hlasy (3 mandáty),němečtí agrárníci 163 hlasů (6 mandátů), němečtí nacionálové 18 hlasů ( 0 mandát), němečtí živnostníci 40 hlasů ( 1 mandát). Zapsáno bylo 480 voličů, k volbám se dostavilo 469 voličů. Do obecní rady byli zvoleni 2 Češi, 2 němečtí agrárníci a 1 sociální demokrat. Rok 1932 Rok 1933 Dne 5.8. 1933 vystoupil veřejně český sbor dobrovolných hasičů v Libočanech. Byly předvedeny požární poplachy, v háji pak cviky se sekyrkami a mnohé jiné. Slavnosti se zúčastnilo celkem 12 sborů. Slavnost pěkná, ale slabá účast diváků. Dne 12.8.1933 bylo v Žatci velké turnerské cvičení „hakenkreuzlerů“. V Libočanech v hostinci a v háji jich bylo ubytováno na 2.000. Česká škola byla ustavičně hlídána. Nepřátelé našeho státu příliš vyvíjejí svou činnost a veškeré zprávy o těchto provokacích zůstávají nepovšimnuty. Dne 20.8.1933 na schůzi místního obecního zastupitelstva podali čeští zástupci návrh, aby byla v Libočanech zřízena železniční zastávka, protože ředitelství ČSD v Plzni tuto zastávku povolilo. Pro návrh byli jen Češi, Němci nehlasovali, návrh byl zamítnut. (Asi důvod, že se to v minulosti německému zastupitelstvu nepodařilo). Rok 1934 Dne 18.3.1934 zemřela paní Božena Viková Kunětická na libočanském zámku ve věku 72 let. V nekrologu, který zveřejnil denní tisk je mimo jiné uvedeno: Její feministické úsilí o ženskou emancipaci se projevilo také v činnosti veřejné, která jí získala roku 1912 poslanecký mandát, byla první poslankyní v Rakousku a v celé střední Evropě. Po převratu byla Viková Kunětická členkou revolučního Národního shromáždění a členkou senátu v prvním zvoleném Národním shromáždění za národní demokracii. Byla členkou Máje a roku 1927 byla zvolena řádnou členkou České akademie věd a umění. Ostatní články, týkající se života a práce B. V. Kunětické jsou v příloze této kroniky a ve vzpomínkách na práci české menšiny do roku 1938. Dne 5.12.1934 byl převzat do správy Benediktinského kláštera v Praze Břevnově místní velkostatek, který prodala bývalá majitelka Tichá za 5,700.000 Kč. Prodáno bylo vše, až na domy č 8 a 75, které odkoupilo ministerstvo železnic a pozdější č. 116, které bylo prodáno do soukromých rukou. V témže roce byla přemístěna četnická stanice do č.p. 54 ( před školou). Rok 1935 6.7.1935 se snesla nad obcí prudká bouře s krupobitím. Byl to následek velkého sucha, které ohrozilo úrodu. V tomto roce byl také ukončen provoz cihelny pro pokles odbytu. Rok 1936 V tomto roce byl postaven na Hůrkách dům č. 1 pro obecní přestárlé a chudé. Rok 1937 Během tohoto roku vypukla ve škole epidemie záškrtu. Bylo provedeno očkování dětí a škola byla v průběhu listopadu 3x uzavřena. Na záškrt bylo odvezeno 14 dětí, na spálu 8 dětí. Náklady na toto očkování hradila obec. Rovněž německá škola byla uzavřena. Rok 1938 Dne 21.5.1938 narukovalo z naší obce na mimořádné vojenské cvičení 14 Čechů. Zpět se všichni vrátili 20.6.1938. V době, kdy byli pryč, prováděla se v obci nezřízená protistátní a hlavně protičeská agitace a štvaní teroru, která neznala mezí slušnosti a lidskosti. Prováděla se propaganda šeptem i nahlas. Čechům bylo vyhrožováno násilím, oběšením apod. Tyto agitace nezůstaly bez skutků. Msta se prováděla na místním velkostatku, na němž byl 3x založen požár. Dne 6.6.1938 vyhořela jako první stáj a míchárna krmení ve statku. 21.6.1938 další požár, shořel vůz naložený slámou. 15.6.1938 vyhořela do základů stodola. V českém tisku byly zveřejněny komentáře, z nichž jeden za všechny uvádíme: ….Není divu, že 3 požáry v necelém měsíci ve stejném dvoře opravňují k dohadům, že oheň je někým úmyslně zakládán. V celé vsi se o celé věci debatuje, každý se naží původce dopadnout. Soud henleinovského lidu již na rozluštění přišel. Na všem má vinu český správce, který zaměstnává nespolehlivé Čechy a Slováky, proto musí být propuštěn, aby Němec zjednal na jeho místě pořádek. Tak máme zase o jeden fakt na Žatecku více, lide věř mu. Podivně s tímto soudem lidu kontrastuje výrok, pronesený v žateckých ulicích, že celý libočanský velkostatek musí shořet do základů, poněvadž zaměstnává Čechy. Až shoří, bude zapálena i česká škola. – Která pravda je pravdou? Sami neděláme žádných závěrů, podivujeme se však, že „švýcaři“ (dojiči), ve dvoře zaměstnaní, dovedli se i při požáru klidně bavit a hašení se nezúčastnili, ba že se těm nespolehlivým českým dělníkům, kteří horlivě požár zdolávali, vysmívali. Podivujeme se též, že nebylo dosud nalezeno nejmenší stopy po pachateli. Mnoho se v tomto směru asi stát nemůže, poněvadž do Libočan- v nichž je expositura státní policie v Žatci- je vysílán pouze jeden strážník. Není bez zajímavosti, že tento člen stráže bezpečnosti jest německé národnosti. Jak je vidět, pracují v Libočanech podvratné živly zcela plánovitě a bezohledně. Pro místo s takovými paličskými snahami nestačí pouze jediný strážník. Za českého správce dvora se plně stavíme. Osvědčoval se po dlouhou dobu, proč by se neměl osvědčovat i dnes? Právě před uzávěrkou tohoto listu dostáváme zprávu, že český hlídač trati byl mírumilovným libočanským občanstvem (z kterého tábora není třeba uvádět), kamenován. Proč? Dal se prostě heilováním a sprostými nadávkami tří německých mladíků vyprovokovat k odpovědi Heil Moskva! – Že nezavolal policii? Ale zavolal, byli do Libočan docela vypraveni dva strážníci (ovšem Němci, z nichž jeden byl nedávno českým vojákem udán, že zdravil henleinovsky). Nevyšetřilo se zase nic. Ono se to bude muset přeci jenom zkusit s českými policisty. SDP to i zkoušela po linii křesťanské. Jak se dovídáme z denního tisku, obětavým byl jistý pan farář K. z Radičevse. Nemohl se dočkat slavnostní mše v Libočanech, která se měla konat za volební vítězství SPD. Večer bylo požehnání. Jak mohla však paní Nožičková s paní Javůrkovou – které žádné bohoslužby nevynechají – vědět, že toto požehnání je jenom pro Němce? Šly do kostela také. Bylo jim však nápadné, že ihned po jejich vstupu začali se přítomní Němci trousit ven. Či už bylo po požehnání? Ale kdepak. Byl to zase jeden z důmyslných triků, kterým příslušníci SPD dostali Čechy z kostela, aby měli svobodu projevu. Pak se zase do chrámu vrátili. Bylo Bohu děkováno za příznivý výsledek voleb. Nebo další nevinná příhoda: Libočanský statek, jehož správce je Čech, dováží pana faráře K. z Radičevsi do Libočan. Jednou, když ráno kočí chtěl zapřahat, našel u kočáru zlomenou oj. Zdržel se a do Radičevsi přijel o čtvrt hodiny později. Bylo však zle. Pan farář se rozlobil a třebaže kočí ujišťoval, že rychlou jízdou ztracený čas dohoní, rezolutně prohlásil, že už nikam nepojede a že si bude stěžovat na správu velkostatku. A nejel. Zatím v libočanském chrámu Páně lid čekal a čekal. Na štěstí situaci zachránil jeden žatecký kněz, který byl do Libočan narychlo vyslán. Proč o tom píšeme? Abychom potvrdili pravdu přísloví o psu a holi. A zdá se nám, že v tomto případě se chce pes bít a hodně bít. Jaká je toho příčina? Víme odkud vítr fouká. 15.9.1938 bylo vyhlášeno stanné právo, jako odpověď na německé provokace, kterých neustále přibývalo v celém českém pohraničí. 23.9.1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace branných sil. Část libočanských byla povolána do útvarů SOS (Stráž obrany státu), kteří jako první nastoupili do zbraně a jako poslední ustupovali z pohraničních hor jako polní četnictvo před německým vojskem. 29.9.1938 byl v Mnichově podepsán potupný akt zvaný jako „Mnichovská dohoda“, kterou podepsali A. Hitler za Německo, Chamberlein za Velkou Britanii, Daladier za Francii a autor a organizátor B. Musolini za Italii. Tento akt, který ČS vláda podepsala 30.9.1938, znamenal prakticky konec Československa a jeho svobody. Po „Mnichově“, kdy byla na základě dohody Německa, Velké Britanie, Italie a Francie odstoupena pohraniční území ČSR Německu - uznala Velká Britanie až 27.1.1940 českou prozatímní vládu, ne však předválečné hranice. Až 5.8.1942 teprve odvolala britská vláda mnichovskou dohodu. Francouzský Národní výbor tak učinil 29.9.1942. Německá spolková republika uznala nulitu mnichovské dohody až 11.12.1973. (P.T.) DODATEK K MÍSTNÍMU NÁZVOSLOVÍ. Několikrát se při čtení kroniky setkáváme s místními názvy, které v současné době již „vyšuměly“ a tak současníkům nic neříkají. Při popisu zkratky cesty do Žatce se setkáváme s dvěma názvy dnes již neexistujících stavení, které sice stály na žateckém katastru, ale místní, okolo těchto míst dosud chodí. SPÁLENÝ MLÝN Starý kronikář píše, že si lze zkrátit cestu okolo mlýna „Victoria“. Tutte v kronice okr. Žatec z roku 1902, uvádí majitele Markuse Glazera, jako mlýn postavený na loukách pod „Bílým kopcem“se zvláštním přítokem od splavu. Naše kronika je psaná v roce 1923 a toto jméno mlýna je v ní uváděno. V publikaci o Libočanech z roku 1930 je zmínka o zkrácení cesty okolo Sieberova mlýna. Podle vyprávění našeho rodáka A. Vodičky chodili okolo tohoto mlýna do školy a už se tenkrát jmenoval Sieberův mlýn. Vždycky na ně čekala paní mlynářka s čerstvými buchtami. Když zemřela, čekával na ně pan mlynář. To bylo okolo roku 1920. V roce 1945 již stálo na místě vyhořelého mlýna pouze torzo z ohořelých zdí. Pro nebezpečí úrazu byla tato ruina někdy v 50 letech odstraněna. Dnes (2007), mnozí zahrádkáři, mající své zahrádky okolo bývalého náhonu ani neví, proč se tam říká „U spáleného mlýna“. Na místě původní budovy byla postavena stavba rybářského spolku. ŠPODIOVKA Na odbočce k Žatci nad tratí stojí na levé straně stavba připomínající starou tvrz. Je to bývalá provozovna, kde se vyrábělo Spodium. Výrobek z odtučněných kostí, který byl vyráběn karbonizací, tzv. suchou destilací. Vypálené kosti se nadále drtily do velikosti čočky a používaly se jako čistící a filtrační prostředek k odbarvování rafinádních šťáv v cukrovarnictví. Vznikající plyny, které se při tomto procesu nadále spalovaly, vydávaly silný zápach a tak to musel být „požitek“ pro obyvatele Libočan, obzvláště když vítr vál od Čeradic. Kdy byla výroba ukončena není známo, ale na historické mapě z roku 1836 je tato stavba ještě uvedena. Za budovou byla v pozdějších časech postavena odbočka železniční tratě pro nakládku piva. Do dnes je toto prostranství patrné. HISTORICKÁ MAPA 1836 – 1852. Když už byla zmínka o historické mapě, která by měla být přílohou této kroniky, je vhodné upozornit na několik detailů, které jsou na mapě uvedeny. Silnice ze Žatce vede starou alejí a socha Sv. J. Nepomuckého stojí na levé straně ve směru do Libočan. Červenou barvou je vyznačena budovaná okresní silnice. Stará cesta vede brodem do vsi. Mlýn v Libočanech stojí jako samota, kde končí cesta přes vesnici. Dobře je patrná lávka přes potok. Železnice je ve výstavbě, i když je na mapě uvedena. Oba mosty přes vodní toky jsou rozestavěny. Jako zvláštnost jsou uvedeny dva strážní domky, jeden na místě pozdější zastávky a druhý až naproti Novému Sedlu, (mnozí pamětníci si tuto hlásku pamatují). Na mapě není ještě pivovar a tak není zakreslena odbočka trati pro nakládku piva. ŘEKA OHŘE A POTOK LIBOC. Řeka teče ještě starým korytem a pod Záhořím (Tři dvory) vytváří ostrov. Z pohledu na mapu je patrná záplavová oblast po celém povodí na libočanském katastru. Potok Liboc protéká údolní nivou a vytváří už od Žaboklik četné meandry. Na mapě je dobře patrný jez, jehož zvednutá hladina dodávala vodu do mlýnské strouhy, která je velmi dobře patrná po celé délce toku. Je zajímavé, že na této mapě není zakreslený židovský hřbitov v „Lukách“. ( Pavel Teuber 2007).