Překlad kroniky

KRONIKA OBCE LIBOČANY Zpracovaná dle dostupných dokumentů v původní německé kronice, dále pak zpracovaná dle vzpomínek pamětníků, a poznámek ostatních kronik. Úvod k českému překladu kroniky. Přes to, že bývalý obecní kronikář měl pro Čechy nepřátelské smýšlení a jeho německá část úmyslně zkresluje, zamlčuje, nebo i obchází vše, co má podklady k české historii obce. Přes to považujeme za nutné – pro čerpání údajů o minulosti naší obce – přeložit závažné údaje do češtiny, aby bylo umožněno našim novým generacím hledání a poučení v českém jazyku. Německý obecní kronikář Dr. Robert Hetz byl nekompromisním nacistou, který nabyl své vzdělání za československé státní podpory. Zahynul v revoluci r. 1945. Pod jeho vlivem byla organizována veškerá nacistická činnost jak v obci, tak v celém, kraji již v době světové krize za první republiky. Volné přeložení německé části kroniky sepsali důchodci Klement Teuber, býv. poštovní zaměstnanec usídlený v Libočanech od roku 1926 s přestávkou německé okupace a Jan Seifert, bývalý účetní statku, občan Libočan přesídlený z Ostravy v roce 1951. Přáli bychom si, aby naše skromná práce s českým překladem byla přijata veřejností s porozuměním a jako pomoc k seznámení se s německým obsahem. V červnu 1974: Klement Teuber Jan Seifert O B E C N Í P A M Ě T N Í K N I H A Jméno a povolání Kniha obsahuje 600 stran kronikáře: Dr.Robert Hetz Razítko obce Učitel vys. německé zemědělské školy Obecní úřad Libočany . Podpisy: Karel Leopold starosta Otto Ott obecní radní P ř e d m l u v a: Podle zákona z roku 1920 a k tomu prováděcího nařízení z roku 1921 byly všechny obce republiky povinné založit a vést obecní pamětní knihu, ve které mají být především uchovány poslední větší události, které mají vztah k obci a zaznamenávají k pozdější památce místní dějiny. Z podnětu místního obecního zastupitelstva byl zvolen kronikářský výbor. Vedením kroniky jsem byl ustanoven na schůzi obecního zastupitelstva 20.6.1926. Autor pamětní knihy: Narodil jsem se 30.1.1901 v Libočanech jako syn šafáře. Navštěvoval jsem gymnasium v Žatci a německou universitu v Praze. Studoval jsem němčinu a dějepis a byl jsem promován 4.12.25 jako doktor filosofie. Strana 3 . kroniky. NAŠE OBEC PŘI STĚHOVÁNÍ NÁRODŮ VŠEOBECNÉ POMĚRY. Poloha: K obci Libočany náleží ještě osada Hůrky, o kterých bude pojednáno zvlášť. Libočany samotné leží v půvabném údolí při soutoku Ohře a potoka Liboce. Naproti poměrně jednotvárnému žateckému okresu má naše obec okolí s mnohem větší růzností krajiny a vykazuje hojně krásných míst. Půjdeme – li ze Žatce na okresní silnici Žatec – Kadaň, vidíme z návrší před naší obcí Libočany jako na dlani. Pyšně se zvedají věžě našeho kostela, který ovládá celý obraz. Procházející silnice dává důraz důležitosti naší obce. Mlýnský náhon uzavírá dolní část obce se svými, těsně stojícími domky a na druhé straně s pivovarem a statkem, což vše je uloženo mezi bohatými stromy a šťavnatou zelení. Ještě krásnější je obraz, když se díváme na naší obec od křížku, obzvláště při západu slunce a za kvetoucího jara. (Polní cestou pod žel. trať k dnešní drůbežárně. P.T.) Vidíme potok Liboc se svými půvabnými a romantickými dolinami, strom vedle stromu i celý tok řeky Ohře směrem až k Hůrkám se svými úrodnými poli a pohledem na sever, který ohraničují vrchy Krušných hor. Na levém břehu Ohře na severozápad se nám ukazuje pohraniční krajina , až kam sahají hranice naší vlasti. Obec leží na okresní silnici Žatec – Kadaň 2,5 km vzdálené od Žatce. Pro pěší je vhodnější použít cestu přes mlýn Viktoria (bývalý spálený mlýn. P.T.), která je poněkud kratší. Okresní silnice Žatec-Kadaň slouží jako spojovací cesta mezi těmito městy a vykazuje značné stáří. Strana 4. kroniky Velký provoz na této obchodní cestě je již zaznamenán v nařízení o povinném používání této silnice, které vydal král Karel IV. Roku 1366 obchodníkům, kteří cestovali z Chebu do Prahy, nebo obráceně a měli povinnost projet mezi Žatcem a Kadaní. V roce 1857 byla tato silnice prohlášena jako okresní. OHŘE V Ohři bývalo velké množství ryb, což dokazuje příklad z roku 1380, kdy vznikl spor o rybářském právu v řece Ohři mezi postoloprtským klášterem a několika žateckými občany. Spor byl rozhodnut tak, že horní tok Ohře až do Stroupče byl uznán jako hranice žateckým občanům, kterým bylo přiznáno rybářské právo i s libočanským obvodem. Řeka Ohře byla též používána k plavení dřeva, což dokazují dva staré doklady, které vydal král Jan Lucemburský a které zakazují žateckým občanům plavení dřeva po řece. Ohře několikrát změnila svůj tok. Například měla své koryto jihozápadně od Hůrek, tak že prostor dnešního „Háje“ ležel na levém břehu Ohře, pravděpodobně jako bahenní oblast. Ještě po dnes je vidět zbytky břehů Ohře, které naznačují starou Ohři v malém, uzavřeném řečišti za bývalým pivovarem a za „Bílou kozou“ (č.p.75.P.T.) a tři malé rybníky. Na horním konci „Háje“leží ještě mnoho malých tůní, které jsou spojené spodní vodou s bývalým řečištěm. Řeka Ohře tekla též mnohem více na severovýchod, než jak ukazuje dnešní stav, tak že naplaveninou vznikly nové náspy nad kterými leží osada Tři Dvory. Okolí řeky bylo těmito stálými změnami velmi ohroženo a proto byla řeka regulována a vedena novým řečištěm od Třech dvorů až po libočanský pivovar a na obvodní zeď u zadních vrat, tak že bylo celé řečiště zkráceno. Strana 5. kroniky. POTOK LIBOC Název potoka Liboce (něm. Aubach) můžeme pravděpodobně zařadit již podle nejstaršího kronikáře Kosmase. Podle něj se Lučané, usídlení v žateckém kraji, nazývali Utka, nebo Uzka a dle nich byl pojmenován i potok – podle Lubčanů zde žijících. (Lub bok P.T.) Ve starších záznamech je uváděn také název Hlinec. Potok přichází z oblasti Žaboklik a tvoří pak kus hranice mezi čeradickými a libočanskými pozemky a pokračuje v nepravidelném korytě okolo Nového Lesa do nesčetných zákrutů, velkých tůní a úzkým korytem. Celá tato oblast nedošla ještě dnes klidu a mění se stále v poškozeném břehu, který je stále v pohybu. V poslední době je to obzvláště pravá strana, která sesouvající se stráň, neustále tlačí koryto potoka rok od roku k severu. Někdy i laviny sesouvajícího se kopce ovlivní tok potoka. V obci jest potok zvýšen jezem, aby se zvedla hladina. Soutok s Ohří byl ještě před několika lety přímo u železničního mostu, ale nyní se soutok odsunul směrem nahoru. Tímto vzniklý poloostrov, následkem přívalu bahna, téměř při velkých vodách zmizel. Při tom se potok samovolně posunuje proti Háji, kde se pozemky na jeho pravém břehu tímto získávají a opět na druhé straně krátí. Ohrožena je rovněž farní zahrada, která vykazuje neustálý posun půdy. Strana 6. kroniky MLÝNSKÝ NÁHON. V horní části Nového Lesa nad jezem se potok rozdvojuje a mlýnská „stoka“pak pokračuje levou částí údolí dlouhým tokem až ke mlýnu. Pod dnešním ovčínem měla kdysi mlýnská stoka odbočku, která vedla ještě dnes udržovaným příkopem ke starému ovčínu, který stával na Zlatém vrchu. Takto přicházející voda pak napájela rybník pod vrchem a snad i ostatní rybníky. RYBNÍKY. Bývalé rybníky naznačují ještě dnes jména pozemků (U RYBNIČNÍHO POLE, NA OVČÍM RYBNÍKU). Na spodním rybničním poli slouží násep jako cesta na Hůrky.( V současné době zrušen.P.T.) Tato pole vykazují odlišné hodnoty půdy, než ostatní pole. Za železniční tratí, mezi potokem a mlýnskou strouhou na t. zv. Ježkově zahradě byl také rybník a i zde je násep, který je ještě udržován a používá se jako pěšina. Na počátku vesnice tvoří údolí Ohře a potoka pravěký soutok obou vodotečí. Mezi těmito pravěkými toky zůstala ještě část bývalé vyvýšeniny zvané GRABISCH /NA HROBECH/, který vybíhá do ostrého pozemního jazyku směrem k vesnici a na obou stranách padá strmě do údolí, V pravo od potoka je malý pramen, který přichází od cihelny,(dnes od drůbežárny P.T.), dále do malého údolí, které se v PEKLE stékají s potokem. Malá výšina mezi tímto soutokem se jmenuje VOGELHERB (ČIHADLO), někdy se říkalo na Ptáčníku. Pokračování pravého břehu potoka nazývali naši předkové LEITENBERG (Leiten – úbočí P.T.) Údolí řeky je mezi vrchem GRABISCH a Hájem je na severozápadě uzavřeno ZLATÝM VRCHEM – (ZLATNÍK) NÁZEV OBCE Podle starých dokladů nalézáme pojmenování obce Libočany jako: LIBOCZANUM, LIBCZANUM, LUBITZAN, LYBOCZANUM.Později nalézáme na zvonu kostela název LUBEDSCHEIN z roku 1622. Později nalézáme rovněž názvy jako LIEBOTSCHAN, LIBOTSCHAN, LYBOTSCHAN. MÍSTNÍ NÁZVOSLOVÍ. STRANA 7. kroniky Místní pole vykazují různá označení, při čemž některá jsou už velmi stará. Za jejich vznik částečně vděčíme jejich zemědělské poloze, částečně jejich původním majitelům.K prvnímu místu v obci patří Háje – AUE-WERL, IM LOCH ( V DÍŘE), Na rybničném poli, Zlatý vrch, Na hrobech, Letní úbočí,severní svah Grabische. Význam tohoto slova /GRAWISCH, KRABISCH, KRAWISH/ pravděpodobně vznikl od Hradiště – Hrad. Jiní jsou ale toho mínění, že je toto jméno odvozeno od Hradiště, aniž by nějaký hrad měl proto být brán do úvahy, což však není vyloučeno. (GRAB – HROB. Nabízí se srovnání „ Na Hrobech“ s tvrzením kronikáře V. Hájka, který píše, že „ Na hrobce u Libočan byl pochován Vratislav, kníže Lučanů……“,což však přímo neurčuje Zlatý vrch jako místo posledního Vratislavova odpočinku. Navíc v druhé polovině XX století byl skutečně nalezen hrob u nynějšího rozcestí k Novému Sedlu. I to by mohla být jedna z hypotéz o vzniku jména Na Hrobech. P.T.) Nový Les – o nějakém lese v těchto místech nelze nic pozorovat, pouze větší množství křovin, které se prostírají v bahně a písku. Na konci Nového lesa se nachází starý, dávno již nepoužívaný židovský hřbitov, který byl od úplné zkázy zachráněn v minulém roce několika opravami.(1925 P.T.) Po spodním toku potoka po pravém břehu, přicházíme z Nového lesa do PEKLA. (něm. PEKL –P.T.) Na toto jméno navazuje následující pověst: POVĚST O BOREŠOVI Asi roku 1201 nechtěli konat žatečtí hlídači v noci službu, protože se báli strašidel, která se jim občas zjevovala. Nic nepomohlo, že jim byly zvyšovány platy. Jeden po druhém opouštěli službu a tak zůstalo město bez noční stráže. Tu se přihlásil mladý muž jménem Boreš, jehož kamenná socha stojí v žateckém museu, a byl ihned za nočního hlídače přijat. Jedenkráte v noci, když kráčel kolem hradeb, zadíval se k Libočanům a tu mu hrůzou stály vlasy na hlavě. Stěží se mu podařilo zatroubit na poplach a když se seběhli lidé, hrůzou užasli. Tam v dáli u Libočan plápolaly rudé ohně a v jejich záři pobíhali za bohapustého křiku čerti. Té noci v Žatci nikdo nespal. Postrašený Boreš prosil Boha o pomoc a volal: „Všichni dobří duchové chválí Hospodina vesele –ho-ho-ho“. Ráno po strašném zjevu nebylo ani památky. Ono místo, kde se za noci zjevili čerti a kde se podle pověsti propadli do země, nazývá se od těch dob PEKLO. Pravděpodobně to bylo vojsko, které za Otakara I si zde udělalo ležení, když táhlo do Erfurtu. Dle jiného zdání to mohli být němečtí kolonisté, které král do Čech volal a kteří zde přenocovali. V pozadí Pekla stoupá tak zvaný MEIERBERG , /NOVÝ KOPEC,podle původního majitele/-VOGELHERB – ČIHADLO. Toto jméno je již uvedeno ve starých dokladech, kde ptáčníci byli jediní, kteří mohli tento sport (Čižbu P.T.) provozovat,přes to, že ostatním rolníkům bylo toto honební právo odejmuto. Severovýchodní strana Pekla je ohraničená starou usedlostí, zvanou RUSTIKAL. Podle Čihadla přejdeme směrem nahoru k t. zv. bývalému Červenému kříži, který byl pojmenován podle dávno stojícího kříže, postaveného z červeného pískovce, jehož podstavec byl použit při stavbě domu. Při zpáteční cestě přicházíme k vysokému topolu ke klínu na KEILBERG – (KEIL = klín). Tak se jmenovala i polní cesta, která vedla na dnešní čeradické silnici k poli zvanému „Žinkopka“. Rozcestí čeradické a žatecko-kadaňské silnice leží sviňské, nebo cikánské místo. Vedle uvedených místních názvů přichází ještě v úvahu mnoho jednoduchých označení jako : Za domy, Za mlýnem, k Hůrkám, k Novému Sedlu, k Čeradicím, Na kopci, Na potoce, Na Ohři, u rybnika, Rossbachova studánka, u dráhy atd. Na Červený kříž se váže pověst, že ve 12. hodin v noci bylo slyšet šelest zvonících šavlí a bubnování na bubny. CESTY Strana 9. kroniky Mimo okresní silnici Žatec – Kadaň a Libočany – Čeradice (zřízena l8. 6 1902), jsou polní cesty do Žaboklik a stará cesta, která je uvedená již v dokladu 4.10.1389 z Libočan na Hůrky, do Nového Sedla, Na Červený kříž, a na Bisteln(?), které měly velký význam, ale i cesta, která vedla Novým lesem. Železniční trať Plzeň – Duchcov překonává mosty přes Ohři a potok, a čtyřmi viadukty k propouštění všech cest a mlýnské strouhy. Železniční trať Plzeň – Duchcov byla otevřená na podzim roku 1872. Cestující museli být ale omnibusy přepravováni od žateckého nádraží k žaboklickému přes Libočany. Až 8.9.1883 byla tato trať po vybudování mostu přes Ohři plně otevřena. Vzhledem k velkému spádu musela být trať 2x přeložena přes SOMMERLEITEN (LETNÍ ÚBOČÍ), kanály a náspy, které jsou ještě dnes vidět. OBEC Strana 10 kroniky Nejstarší díl obce tvoří Selská ulice. Po obou stranách stálo 7. selských stavení. Vede od zámku k potoku. Ta již byla od zámku vysázená kaštany a dále pak úvozem od potoka k Žatci. Kaštanová alej byla zrušená a zbyla z ní pouze část od potoka směrem k Žatci, protože stínila majitelům budov. Krásný okraj vesnice byl však tímto zásahem velmi narušen. Rovněž tak založení depa kompostu u Sv. Jana Nepomuckého. Poslední zbytky kaštanové aleje ve vsi byly odstraněny asi roku 1810. VÝSTAVBA OBCE Vyjma domu č.p. 38 stojí vesměs obytné domy čelem k ulici. ŽIDOVSKÁ ČTVRŤ Od kostela směrem k potoku tvoří zde ležící domy PŘEDNÍ ŽIDOVSKÉ NÁMĚSTÍČKO. Na ZADNÍM ŽIDOVSKÉM NÁMĚSTÍČKU stojí malé domky, které jsou těsně vedle sebe. Tento název pochází z doby, kdy se Židé v Libočanech usadili. Obyvatelé této části obce chtěli tento název před několika lety změnit na krásné LETNÍ NÁMĚSTÍČKO, jak napovídá připevněná tabulka na domu č.60. Tento nový název se však neujal. Strana 11 kroniky Peroutkovská ulice ( FLEDERWISCH GASSE) se jmenuje část obce k potoku mezi starými domky. Místo na pravém břehu obce nazýváme ČERVENÁ PUNČOCHA. Řada domů podél kadaňské silnice se nazývá RŮŽOVÁ ulice. Ve středu obce leží MÍSTNÍ NÁMĚSTÍ, v jehož středu stojí obecní váha, která však na kráse nepřidává. Jako pozoruhodné označení některých domů stojí za zmínku domek zvaný ČERNÝ KOZEL (býv. č.15) a naproti tomu opět BÍLÁ KOZA (č.75) KOSTEL A ZÁMEK Po stránce architektonické hodnoty jsou kostel a zámek dvě rokokové stavby s hodnotným vnitřním i vnějším vybavením. ŠKOLA Rovněž i školní budova je poměrně pěkná stavba, i když nevyhovuje všem požadavkům.(1925) STAVEBNÍ MATERIÁL I ostatní domy jsou přizpůsobovány svému okolí. Jsou vesměs postaveny z cihel, nebo z tuchořického kamene. Několik starých budov je postaveno z částečně nepálených cihel a polních kamenů. Střechy jsou vesměs kryty pálenými, nebo cementovými taškami. Pouze jedno stavení je kryto eternitem (č.15) a 6 stavení je zakryto šindelem. Za zmínku stojí též bývalá židovská synagoga, která byla přestavěna na hospodářské stavení č.30.Avšak podle vnitřního a vnějšího vzhledu se dá snadno poznat, že se jedná o židovský kostel. SOCHY A KŘÍŽE Ze stávajících soch vyniká hlavně socha MATKY BOŽÍ před školou (nyní za kostelem P.T.). Socha Sv. JANA NEPOMUCKÉHO je jediná z nejstarších soch a stála klidně od roku 1769 mezi skupinou kaštanů, které ji věrně chránily až do dnešních časů, kdy před několika týdny se socha stala obětí uličníků, kteří ji povalili. Na rozcestích jsou umístěny 4 polní kříže. 1770 ČÍSLOVÁNÍ DOMŮ. V roce 1770 byl vydán příkaz k očíslování domů. Ovšem v Libočanech se uskutečnilo až po obecním rozhodnutí v roce 1787. Z pořadí dnešních čísel můžeme provést závěr, kolik domů tehdy stálo a přicházíme k tomuto výsledku: Strana 12 kroniky Vycházelo se od zámku č. 1, číslo 2 patří velkostatku a jedná se o obydlí hlídače statku, číslo 3. rovněž statková budova (dnes přestavěná P.T.),4, 5, 6, 7, 8, 9, stály v SELSKÉ ULICI, od zámku v pravo a na kadaňské ulici stály domy poze č.10, 11, 12 mlýn, 13 kovárna, potom následuje na náměstí č. 14 hostinec a řeznictví, naproti dům č. 15, pak č. 16 pastouška,která dávno před tím vyhořela. Mezera mezi číslem 15 a 17 není zastavěná a slouží k průchodu od židovského náměstíčka k dnešnímu mostu přes Liboc. Rovněž č. 17. Již jednou vyhořelo, ale bylo opět znovu postaveno. Za potokem stál domek č. 19. Na zpáteční cestě od potoka Liboce horním směrem, jsou čísla 20 až 26 a od čísla 27 k synagoze číslem 30. A 31. Dále směrem k zámku pokračuje č. 32 fara, 33 zahradní domek, potom 34 a 35(nyní has. zbrojniceP.T.), 36 škola a selské stavení č. 37, 38, 39. V době číslování domů roku 1787 byl tehdejší stav celkem 39 domů. Některá domovní čísla byla přenesena, jako např. ze selského stavení č. 8, nyní dům pro správce statku. Ostatní dva domy, pro hlídače statku č. 2, který byl navázán na koňskou stáj a číslo 16 pastouška, bylo po jeho zboření vynecháno. Pro dům číslo 6 je znám rok výstavby 1769. DOMY PO ROCE 1770 Ostatní stojící domy byly postaveny v pořadí,jak ukazují čísla domů – především pak č. 40,41,42 a tak dále. Později byly zrušeny domy č. 18 za domem č.78 u potoka. Dále pak číslo 51 jako sušárna švestek, pak selské stavení č. 37, které stálo původně na poli pod novým hřbitovem směrem k potoku, které mělo pouze jednu světnici a žila tam PORODNÍ BÁBA,která se živila žebrotou. STŘÍBRNÉ A ZLATÉ SVATBY Počátkem tohoto století přišel zvyk, slavit stříbrné a zlaté svatby s hostinou, ku kterým byl zván i místní farář a jubilantům se dostávalo někdy i bohatých darů. Strana 13 kroniky OBYVATELÉ DLE NÁRODNOSTI Před první světovou válkou, kdy statek i pivovar patřily do německých rukou, bylo též obyvatelstvo vesměs německé. V tehdejší době byl pouze jediný majitel domu Čech a některé české dělnické rodiny na statku. V roce 1916 prodal majitel statku a pivovaru J. Münzberg panství J. Hyrošovi, české národnosti. Po zřízení Československé republiky následoval další ústup německé národnosti. Dům č. 8 byl pronajat ředitelství státních drah v Plzni pro ubytování železničních zaměstnanců, kteří byli převážně Češi. ( Je velice zajímavé, že se tehdejší kronikář nezmiňuje o další majitelce panství – Češce Vl. Tiché a ani její matce B. V. Kunětické. To dokresluje tehdejší způsob myšlení většiny německého obyvatelstva nejen v Libočanech P.T.). Přesto však zůstává obyvatelstvo převážně německé. Češi, vyjma majitele statku a jednoho domkáře, byli zaměstnanci pivovaru, statku, ČSD, nebo jiní dělníci, kteří vesměs bydleli v nájmu. Strana 14 kroniky NÁBOŽENSTVÍ Bývalí němečtí usedlíci byli vesměs katolického náboženství, mimo jedné evangelické a židovské rodiny. Příchodem Čechů přišli rovněž do Libočan nové rodiny církve československé a bez vyznání. TŘÍDNÍ ROZDÍLY Válečné poměry změnily i třídní rozdíly mezi dělníky a sedláky. Dlouho trvalo, než byl tento stav usměrněn. K rozdělení tříd napomáhají politické strany, jejichž vliv byl uplatněn ve všech příštích volbách. ODÍVÁNÍ Starých krojů se v žateckém kraji už nepoužívá. Nanejvýše několik českých příslušníků oblékne svůj kroj při návštěvě kostela. SESTUP POPULACE Neutěšený osud ukazuje statistika narozených. Téměř jako zázrak zní v uších nějaké narození dítěte. Jaká bude budoucnost? RVAČKY Rvačky při posvícení a různých zábavách v obci nejsou již delší dobu známé. STARÉ OBYČEJE Strana 15 kroniky Ze starých obyčejů mnoho nezůstalo, ale některé se přesto udržely do dnes. MASOPUST O masopustní neděli pořádáme průvod maškar po návsi a ulicích obce. Některé figuriny jsou obzvláště pozoruhodné, jako slaměný medvěd a zobáková figurina. Mimo tento masopustní průvod, není zvykem poslední dny prodlévat zbytečně v hostinci, nanejvýš, že na masopustní úterý se koná taneční zábava. VELIKONOCE Ve velikonočním týdnu, kdy zvony mlčí, chodí děti s řehtačkami. Dospělejší děti jmenuje farář jako dozorce a Ti jsou při tom velice důležité. Začíná se od sochy Pany Marie, kde se před začátkem hlasitě modlí. I tento zvyk pomalu upadá. Pouze mládež, která se zůčastnila řehtání, byla oprávněna chodit na Velikonoční pondělí pomlázkou. Strana 16 kroniky Děti se nemohou této pomlázky dočkat. Pomlázky s červenými pentlemi, šátky na sběr vajec jsou již dávno připravené. Při tom se zpívají známé koledy. Poslední dobou se stává nedobrým zvykem, že se místo vajec dávají peníze, což ovšem není výchovné. I větší chlapci chodí pomlázkou, ovšem už před velikonoční nedělí večer. Jdou pohromadě a jeden chlapec nosí koš na vejce, ostatní mají hudební nástroje, někteří i zpívají, čímž budí usínající děvčata. Chlapci, kterého chce milovat, daruje několik vajec. VELIKONOČNÍ SETÍ Nárok na velikonoční setí mají pouze chlapci, kteří byli obdarováni velikonočními vajíčky. Toto velikonoční setí se provádí před velikonočním pondělím. Děvčata se radují a považují to za čest, kterým bylo toto setí prokázáno a jsou velice nazlobená, když místo osiva dostanou plevy. Na velikonoční pondělí se pořádá velikonoční procházka do polí. Poslední dobou se stalo zvykem troubení z věže kostela na velikonoční pondělí. Jak dlouho se tento zvyk udrží, je otázka času. POSÍLÁNÍ APRILEM Židovské posílání aprilem na 1. dubna jest náš starý oblíbený zvyk. VYHÁNĚNÍ ČARODĚJNIC Vyhánění čarodějnic večer posledního dubna bylo již zrušeno. Ještě za mého mládí se toto provádělo tak, že jsme jako děti ořezaly čarodějnické keře, které byly v plném květu a k tomu jsme troubili na různé rostliny a táhli jsme vesnicí, aby se čarodějnice vyhnaly. STAVĚNÍ MÁJE Stavění máje bylo zde úplně zrušeno, bylo ale v posledních letech obnoveno, ale ne podle starých tradic. BOŽÍ TĚLO Slavnost Božího těla se koná slavnostním kostelním průvodem oběma vraty k číslům 5, 35, 37, a 38. U statku je postavený oltář. Tento průvod se koná velikou nádherou za účasti všech místních spolků. SLUNOVRAT Starý a stálý obyčej je podpálení hranice slunovratu. Vlivem křesťanským byl tento obyčej zastíněn tak, že se tato slavnost přeložila o několik dnů k poctě sv. Jana. Účast na této slavnosti převažují děti, až teprve nyní se tento obyčej obnovuje na svůj původní význam. Mládež točí hořícími košťaty, staří zpívají a skákají přes oheň a děvčata nakuřují své květinové věnce. POUTĚ V červenci se koná procesí do Liběšic. Matka Boží a kostelní korouhve jsou brány s sebou. Rovněž se koná procesí do Bohosudova. Strana 17kroniky DOŽÍNKOVÁ SLAVNOST Dožínková slavnost, která by měla mít pro naší obec velký význam, se téměř vůbec nekoná. DOČESNÁ Dočesná se však udržela lépe. Na jednom dvoře, který je vyzdoben chmelem, stůl s barevným ubrusem a chmelovými tyčemi jako prapory. Vůz je přecpán dětmi a veselícími se česáči, kteří zpívají a volají, když poslední štok padl. Dříve bylo zvykem, že majitelé chmelnic dávají česáčům též něco k lepšímu. I toto se již částečně ruší, tak že se dá předpokládat, že se ani tato slavnost dlouho neudrží. POSVÍCENÍ Posvícení se oslavuje první neděli v měsíci říjnu. Taneční zábavy ani opíjení se nikdy nezneužívalo. Dříve tato slavnost Všech Svatých, kterým je kostel zasvěcen, byla jen náboženskou oslavou. Vzhledem k tomu, že slavnostní nálada nemohla být z náboženských důvodů lidově oslavovaná, bylo posvícení přeloženo na shora uvedený den. ZIMNÍ NÁVŠTĚVY Zimní návštěvy (táčky), nebyly zde nikdy zvykem, protože i v zimě bylo více práce než v horách. Proto se navštěvovali jen blízcí přátelé rodiny. Strana 18. Kroniky DRANÍ PEŘÍ Draní peří bylo ovšem výjimkou. Scházela se mladá děvčata, která si navzájem pomáhala, při čemž jejich jazyky byly vždy řádně rozvázány. Při tom jim nebyla dlouhá chvíle, protože se vyprávěly staré strašidelné pohádky. Přesto, že děvčata nepřikládala pohádkám žádnou víru, jako např. že u obou rybníků bylo večer možno vidět pobíhající ovce bez hlavy, nebo o ohnivém muži. Vždy se návratu domů velmi bály a tak si proto vyžádaly doprovod až k vratům, aby zapoměly na strach. SV. MIKULÁŠ Obávaný a přeci očekávaný Sv. Mikuláš byl u dětí večer před 6. Prosincem. Mikuláš provedl obchůzku celou vesnicí, děti se musely modlit a za to byly obdarovány ořechy a jablky. Při tom jim oznámil, že podá Ježíškovi zprávu o jejich chování a přání a dle toho budou obdarovány na štědrý večer. ŠTĚDRÝ VEČER Tento večer se radují velcí i malí nad obdrženými dárky. Štědrovečerní večeři se věnuje mimořádná pozornost. Bohatá jídla rozveselí lidi až do půlnoci, kdy se potom jde společně na půlnoční mši. SILVESTR Silvestrovské oslavy se slaví buď v menších, nebo větších společnostech. Tyto ale vždy vyvrcholí v pitku. Strana 18 a 19 kroniky RODINNÉ OSLAVY Pro jednotlivé události v rodinách nebyly nikdy žádné veliké veřejné oslavy. Při narození dítěte byla veselice, která započala při křtu. Rovněž při veselce (svatbě) se oslavovalo již větším pitím a jídlem. Svatební průvod se téměř nikdy nekonal, jelikož se jelo do kostela vždy v kočáře. Při svatební veselici se hledělo na to, aby se nevěstě vyzula bota, která byla pak vydražena a peníze z této dražby byly většinou darovány národním a dobročinným účelům. Pohřeb se konal vždy za účasti někdy většího, či menšího počtu účastníků podle toho. Jak se zemřelý za svého života choval. Po pohřbu se konalo pohoštění. POVĚRY A OBYČEJE Obyčeje a pověry, které vycházely z dávné minulosti nebyly dosud zrušeny. Na Nový rok si lidé přejí všechno dobré tak, jak má být po celý rok. Vstoupí – li na Nový rok do domu Žid nebo muž, má prý člověk štěstí, když však vstoupí žena, je to naopak. I vydávání peněz se má na tento den omezit, jinak je po celý rok vydání. Na den Tří králů se psaly na dveře velké K M B a letopočet, aby se zamezilo možnému neštěstí po celý rok. Na masopustní úterý se navazují slaměnné věchýtky, aby se po celý rok nerozmnožily na poli myši a nemohly na něm tancovat a aby byly dobré žně. Za děvčata, která jdou po prvé tančit,se má hodit hadr, aby měly štěstí. I chlapcům, kteří jdou k odvodu, nebo jdou do ciziny se také tento zvyk provádí. Kdo na Květnou neděli schová za křoví posvěcenou palmu, chrání svůj dům před bleskem. Na Velký pátek nemá žádná hospodyně prodávat vejce, máslo nebo mléko, aby nebyl dobytek očarován. Déšť na tento den přinese špatný rok. Na Bílou sobotu si mají děvčata při vyzvánění zvonů omývat obličej v potoce nebo v Ohři. Tím se jim udrží krása a nebudou mít na obličeji pihy. Na Sv. Barboru 4. prosince ulomí se větévka třešně a dá se do vody. Rozkvete – li do Vánoc, splní se přání, které bylo při ulomení větvičky vysloveno. Na Štědrý večer rozkrojí otec rodiny vánoční jablko na tolik dílů, kolik je členů rodiny. Tyto díly se pak rozdělí mezi členy rodiny. Když se při rozřezávání rozřízne jádro, měl by v rodině někdo umřít Strana 20 kroniky POLITICKÉ STRANY A SPOLKY Politické strany ( 1925 P.T.) jsou v obci zastoupené Svazem německých zemědělců, Sociální demokraté a německá živnostenská strana. Nepolitické spolky jsou: Sbor dobrovolných hasičů, Svaz Němců v Čechách, Německý kulturní svaz, Podpůrný spolek vysloužilých vojáků, Svaz německé zemědělské mládeže a Zemědělský hospodářský spolek. HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY Největší část obyvatelstva žije ze zemědělství, které však nemá ty nejlepší podmínky PŮDA Půda v naší obci při příznivém počasí a pilném hospodaření uživí svého majitele i s rodinou. KLIMA Žatecká oblast patří mezi nejteplejší v Čechách. Toto značné oteplování je však náročné na potřebné vodní srážky, kterých zde ovšem hodně schází. Snad bychom zde mohli mluvit o stepním charakteru. Na jaře se dostaví většinou bohatý déšť, všechno velmi rychle roste, avšak pak přijdou sucha a je po dobrých nadějích. Bohu dík, je těchto špatných let málo a díky dešťům jsou stodoly plné. INTENSIVNÍ HOSPODAŘENÍ I u nás je možné mluvit o intensivním zemědělství, o dobrém hodnocení hnoje a kompostu, při čemž i umělá hnojiva čím dál více nalézají své upotřebení. Sejí se všechny obiloviny, převážně žito a ječmen, který má jako sladovnický velmi dobrou kvalitu. Během války se pěstovalo více pšenice, než bylo obvyklé. Řepy jsou pěstovány všemi sedláky a domkáři, ovšem ne ve velkém množství, protože zde není pro řepu půda vhodná. Ani louky se zde moc neudržují a místo toho se raději pěstuje jetel, který je rozšířený a oblíbený. Byl však založen teprve v roce 1883. Pěstují se samozřejmě i brambory jak pro obyvatelstvo, tak i pro dobytek. Strana 21 kroniky CHMELNICE Mluví – li se o hospodářských poměrech v Žatci a okolí, myslí se v první řadě na chmel a zeleninu (okurky). Podle jedné statistiky žateckého území z roku 1864 bylo tehdy v Libočanech sklizeno 130 kop chmele za 10.800 Zlatých. Vysazovaná výměra nebyla tehdy uvedena. Do roku 1913 bylo zde přes 3.000 kop chmele. Tato vysázená plocha se po dobu války hodně zmenšila, neboť byl brán zřetel na rozšíření skutečně nutných životních potřeb obyvatel. Nejnižší stav chmelové výsadby byl1.200 kop. Od roku 1918 se tento stav zvýšil s ohledem na vysoké ceny chmele. Na počátku roku 1926 byla výsadba chmele 2.293 kop na drátěných konstrukcích a pouze 56 kop na tyčích. Na jaře 1926 bylo založeno 210 kop, tak že ku konci roku bylo celkem 2.560 kop plodného chmele. Chmel pěstovaný na tyčích se čím dál více zmenšoval, až úplně vymizel. PĚSTOVÁNÍ ZELENINY Zeleninu pěstují převážně malozemědělci pro nezanedbatelný příjem, který z toho vyplývá. Pěstují se hlavně okurky a zelí. OVOCE Pěstování ovoce se rovněž věnovala zvýšená pozornost, protože se i tyto příjmy vyplácejí. Někdy najdeme na poli i krmnou řepu a kukuřici /pro zelené krmení/, mák, nebo i ostatní plodiny, které však po hospodářské stránce nepřicházejí v úvahu. Strana 22 kroniky STATISTIKA Z ROKU 1864 Je velmi zajímavé, porovnat některá statistická čísla z roku 1864. Tehdy bylo zaseto 410 měr pšenice, 2.390 žita, 1.710 ječmene, 180 ovsa, 205 hrachu, 72 vikve, 530 brambor, 150 řepky, 1.100 krmné řepy. Při sklízení krmiva bylo uvedeno jetele a sena1.150q, PĚSTOVÁNÍ 1917 V roce 1917 / ve světové válce/ bylo založeno19,12 ha ozimé pšenice, 42,27 ha ozimého žita, 1,33 ha ozimé směsky, 13,03 jarní pšenice, 71,76 ječmene, 25,25 ovsa, 15,03 hrachu, 25,85 jarní směsky, 9,83 zeleného krmení, 17,67 máku, 6,24 raných brambor, 19,49 pozdních brambor, 4,03 hlávkového zelí, 43,13 jetele, 25,38 chmele, 3,5 bobů, 43,29 cukrovky, 1,75 ha krmné řepy, 0,26 ha mrkve, 0,99 ha zelí, 0,46 ha okurek, 10,79 sady. MAJITELÉ STATKU Největší usedlostí v obci je velkostatek, který má v držení též nejlepší půdu. Přes to mají někteří rolníci také velmi dobrá pole, ale většina špatné. SEDLÁCI Rolníci, kteří jsou odkázáni na jejich půdu a nemají jiné zaměstnání jmenujeme: č5. Rossbach, číslo 6, 7, a 9 Leo Zuleger, 11 Karel Zuleger, č 37 Seeman, číslo 38 Wächter,30 Deutsch. MALOROLNÍCI Meier 72, Wohlrab 48, Prokert 39/ dříve velký statek/ ku kterému patřilo sedm dvorů a to čísla 5, 6, 7, 8, 38, a 39. Další majitelé pozemků: Ulrich č 12, Stohr č. 79, Eisenstein 68, Zelenka 22, Tscherner 14, Auerbeck 43 a Schaffer 86. SLUŽEBNOSTI Někteří rolníci si udržují čeledíny a služebné, někdy i celé rodiny. Poměr mezi rolníky a služebnictvem není vždy dobrý. Přísně oddělený je i život, samozřejmě i strava, ta má dvojí kuchyň. Toto ovšem být nemá. Pracovní morálka by byla daleko lepší, kdyby dělníci stáli na stejném stupni jako jejich zaměstnavatelé. V současné době se ukazují některá zlepšení. DOMKÁŘI Domkáři mají většinou i jiná zaměstnání a polní práce vykonávají až po hlavním zaměstnání. Ačkoliv jsou v práci přetížení, jsou spokojeni, protože mohou pracovat na svém malém pozemku, který získali svým vlastním přičiněním. Většinou pracují velmi poctivě a i jejich pracovní morálka je vysoká. CHOV DOBYTKA V roce 1874 bylo vyrobeno:360 věder mléka, 10q másla, sýrů a tvarohu 12q, ovčí vlny 6q. Hovězí dobytek je směsí 4 druhů plemene. Chov obecních býků má Leo Zuleger a velkostatek má svůj vlastní chov. Ovce drží velkostatek a Leo Zuleger. STAV DOBYTKA 1900 31. 12. 1900 bylo v obci 44 koní, 220 ks hovězího dobytka, 178 prasat, 316 ovcí, 80 koz, 1.036 slepic, 269 husí, 11 kachen a 51 úlů včel. V roce 1864 ukazoval tento stav úplně něco jiného: 15 koní, 25 valachů, 6 býků, 2 voli, 126 krav, 58 telat, 536 ovcí, 31 koz a 102 prasat. Medu se sklidilo 6 kg a vosku 1 kg. Po sčítání v roce 1920 bylo v Libočanech 47 koní, 33 valachů, 14 hříbat, 232 hovězího dobytka, 33 telat, 26 jalovic, 138 chovných krav, 11 býků, z toho 4 chovné, 24 volů, 431 ovcí, 118 koz, 92 prasat a 116 prasnic, 24 králíků a 1.407 drůbeže. Na hůrkách bylo 31 hovězího, mezi tím 1 chovný býk, 6 chovných krav, 4 kozy, 6 prasat, z toho 1 chovná prasnice a 102 drůbeže. Strana 24 kroniky CHOV VČEL Chovu včel se věnoval obzvláště kolářský mistr František Türkon, kovářský mistr Adolf Zumpf, Kosmas a Leo Zulegerovi. V dnešní době se tomuto chovu věnuje Václav Meizer č.p.17, josef Grossmann č.p.83 a řídící učitel Röhm. MYSLIVOST Myslivost prováděl dříve pouze velkostatek nejen na svých, ale i na ostatních pozemcích. Nyní provádějí myslivost i místní rolníci na svých vlastních pozemcích. Výnos při rozumném ošetřování zvěře je velmi dobrý, což dokazuje již rok 1864. Tehdy bylo při ročním nájmu za 100 Zlatých zastřeleno 370 koroptví a 140 zajíců. Obdivujeme tehdejší velké množství koroptví. Tento poměr je dnes částečně obrácený. Bažanti, kterých bylo ještě před několika léty dost, byli téměř vyhubeni. ZEMĚDĚLSKÉ DĚLNICTVO 1864 V celém zemědělství bylo v roce 1864 zaměstnáno v Libočanech 16 čeledínů, 14 děveček a mimo to 12 mužských a 11 ženských pomocných pracovníků. Dnes je ovšem denních dělníků daleko více. ŽIVNOSTI V ROCE 1864 V roce 1864 bylo 13 samostatných řemeslníků, se dvěma dělníky - pravděpodobně mlynářskými pomocníky s průměrným výdělkem 35 krejcarů denně. Dnes je v místě 23 živností s následujícím povolením: 1 mlýn s pekárnou a se 4 pomocnými dělníky, 1 kovárna s jedním tovaryšem, 1 kolář s jedním tovaryšem, 1 zednický mistr s pomocnými dělníky, 1 truhlář s jedním tovaryšem, 2 obuvníci s dvěma tovaryši a jedním učněm, 1 krejčí s tovaryšem, 1 sedlář s jedním tovaryšem a jedním učněm, 2 holiči, 5 obchodníků s ovocem a pomocné síly, 1 košíkář, 1 zahradník s jedním pomocníkem a jedním učněm, 1 řezník s jedním pomocníkem a jedním učněm současně jako hostinský, 1 kupec s jedním učněm, 1 mandl prádla, 1 hostinská a 1 filiálka žateckého konsumního spolku. Řezník je zároveň hostinský. Hostinská koncese je i v domě č.p. 11, která ale není v provozu. Koncesi má též pivovar a jednu českou prodejnu. Zahradník a hostinská jsou zaměstnanci velkostatku a jsou Češi. Ostatní živnostníci s pomocnými silami jsou Němci. ZPROSTŘEDKOVATELÉ A PODOMNÍ OBCHOD. V roce 1894 byli v obci i tři svobodní živnostenští podnikatelé, pravděpodobně v rukách Židů a tři podomní obchodníci. Dnes je toto zprostředkování již dávno zrušeno. MÍSTNÍ PRŮMYSL V současné době je průmysl zastoupen hlavně pivovarem, sladovnou, cementárnou a jednou cihelnou. S výjimkou cihelny jsou tyto závody pod správou velkostatku. V dřívějších dobách vařil pivovárek pivo pouze pro potřebu statku, tak jak bylo zvykem na všech velkostatcích. Rozkvět pivovaru stoupl po příchodu velkoprůmyslníka Jana Münsbergerga a takže se stalo libočanské pivo světoznámým. Před vypuknutím 1. světové války byl výstav libočanského pivovaru 60.000 hl. a vyváželo se drahou do celého Rakouska, do Německa a dokonce i do Ameriky. Všude bylo naše pivo pro svou dobrou kvalitu oblíbené a vyhledávané. I velké množství vlastních povozů se staralo ve dne i v noci o jeho rozvoz do širokého okolí. Konec velmi dobré prosperity učinil začátek prvé světové války. Mezinárodní obchod byl narušen a zařízení bylo vybrakováno pro válečné účely. V této válečné době koupil velkostatek Josef Hyroš roku 1916 a pivovar byl již úplně bezcenný, takže provoz již nebylo možné obnovit. ( V padesátých letech 20 stol. došla z USA nabídka na strojní zařízení jak pivovaru, tak i sladovny. P.T.) SLADOVNA Navzdory této zhoršené situaci, byl ve sladovně nepřerušený provoz. CEMENTÁRNA Dne 1. 5. 1926 byla na obci přihlášena cementárna. Ta tvořila s velmi bohatými ložisky písku při staré Ohři velmi dobrou základnu pro další podnikání. CIHELNA Dříve zde byly dvě cihelny a to jedna panská , za železničním průchodem u ovčína, která na konci sedmdesátých let minulého století (1870 P.T.) zanikla. Druhá cihelna byla postavena na pozemku č. 6, jehož majitelem byl Leo Zuleger. Během války byla práce této cihelny zastavena. Po válce byla postupně dávána do provozu už počátkem letošního roku (1926) byl provoz plně obnoven pro potřebu výstavby nového domu. PRŮMYSLOVÍ DĚLNÍCI Mnoho obyvatel nalezlo zaměstnání v Žatci v průmyslových a živnostenských podnicích, takže Libočany nebyly čistě zemědělskou vesnicí. V Žatci je zaměstnáno mnoho dělníků, ale též vysoce postavení zaměstnanci. Ráno chodí do zaměstnání, v poledne jim ženy nebo děti přinesou oběd, někteří jdou domů, anebo se vrací až večer. Tito zaměstnanci nejsou v těsném doteku s vesnicí, jako zemědělští pracovníci. KULTURNÍ A SOCIÁLNÍ PÉČE Zákonným nařízením a zvláštním opatřením vydaným školou, byla v obci zajištěna kulturní a sociální péče. Nejdříve byla otevřena obecní knihovna, která se nacházela v prázdné místnosti školy v přízemí. Tato knihovna velmi dobře pracovala a nacházely se v ní pouze dobré a hodnotné knihy. Ztráty knih ve vesnici byly vždy velké, takže se tyto ztracené knihy málo kdy našly. LIDOVÉ VZDĚLÁNÍ A PÉČE O MLÁDEŽ Co se týče lidového vzdělání a péče o mládež, převzaly spolky hlavní úkoly a také též provedly, jako např. Místní svaz Němců v Čechách. OBECNÍ IZOLAČNÍ DŮM Ve směru sociálním je třeba uvést stavbu obecního izolačního domu pod hřbitovem. Tento dům má sloužit jako příbytek pro nemocné a obecní chudé. Jelikož je ale v obci veliká bytová nouze, je tento dům používán jako byty pro obyvatele. MÍSTNÍ POKLADNA PRO CHUDÉ Místní pokladna chudých obnášela v roce 1864 686 zlatých s 60 zl. ročního příjmu. Dnes má 2.800 Kč a 100 Kč podpůrný fond, z toho 400 K. stříbrných a 1.500 Kč nouzový fond. MAJETEK OBCE Dle údajů statistiky pozůstává majetek obce v roce 1864, 23 jiter luk a pastvin, jakožto 3 zl,91 krejcarů. Jak se změnil dnešní stav (1925): Majetek pozemků – orná půda 22.ha, 16 měřic, zahrada 1 ha a 67 měřic, pastvin 99 arů a 18 měřic. Značný byl majetek na válečných půjčkách a to 80.500 K. Tento obnos značně zatížil obec, namísto aby bylo obci ulehčeno. Obecní dům, kupní cena 12.000 K, a stavební investice na chudobinec 4.000 K. To je největší majetek obce. POŠTA Pošta byla dříve obstarávána obecním sluhou. Při zástavbě v roce 1897 byla umístěna v domě č.p. 14 a později přemístěna do obecního domu a po válce pak do č.p. 75- Bílá koza. ČETNICTVO Četnictvo přišlo do obce na jaře 1912, protože se v místě prováděla regulace Ohře. Byla to jedna hlídka, která byla ubytována ve mlýně č.p.12. Během války byla tato hlídka neobsazena, ale ihned po převratě ( ČSR) sem přišli ihned čtyři četníci, ale v nynější době byl stav snížen na tři, kteří jsou ubytováni na Bílé koze č.p.75. OSADA HŮRKY PATŘÍCÍ K LIBOČANŮM Hůrky leží na pravém břehu Ohře, na horním toku od Libočan, 2km vzdálené od vesnice. Částečně leží vyvýšeně mezi dalekými a plochými poli a na kolemjdoucí činí dojem zpustlé obce, to proto, že zde schází protistrana zástavby k malé řadě domů. Tyto leží po pravé straně od libočanské cesty, což dávalo libočanským podnět k tomu humornému výsměchu, že na Hůrkách pečou husy jen z jedné strany a to pouze na jedné straně obce. Po levé straně stojí u příchodu do obce velký dřevěný kříž, na kterém je namalován Kristus v životní velikosti a naproti, ve středu Hůrek stojí kaplička, ve které zůstal i za války malý zvonek.Ten nabádal obyvatele k náboženským povinnostem. Na východ od tohoto místa leží malá prohlubeň, kterou protéká malý potůček a jímka tímto utvořená měla být používána při požárech. Bohužel, nebyla věnována tomuto rybníčku patřičná péče, tak že se voda ztratila. DOMY Hůrky mají dnes pouze pět obytných domů s čísly 2 až 6. Dům č. 1 stával před domem č.2 při příchodu do osady a byl obydlen pastevcem. Se zánikem ovčího stáda, chovu prasat a hus ztratil tento pastevec svoji existenci, jeho dům se úplně propadl a nebyl znovu postaven, možná též že shořel. Podle tohoto domu pastevce byl pojmenován na pravé straně ležící potok, který se už také propadl, ale vzdor tomu má ještě vodu, která je používána obyvateli domu č. 2 k napájení dobytka. Domy ukazují na jednotnou stavbu bavorského způsobu. Ten se ovšem při stavbě, nebo úpravách měnil.Podle starověkých dokladů jest toto místo pojmenováno jako HOREK, HORKA a HŮRKA, z čehož se vyvinul dnešní název Hůrka ( Horkau).Podle obecní knihy bylo označeno jako Horka, kdežto český název Hůrky se nevyskytuje. ( Škoda, že pisateli je čeština natolik vzdálená, že si neuvědomuje český původ názvu osady, přes všechny snahy tento název zkomolit a poněmčit. P.T.) LOUKY Název luk-po tomto názvu není ani zmínka o pojmenování v obci Libočany. Mezi Hůrkami, Zlatým vrchem a novosedleckým ovčínem leží pole s názvem Na ovčíně, východně od tohoto pole u rybníčku se traduje název Wehrl. Za domy leží plocha, která má název Angel. Dobrý pozemek za Zlatým vrchem má název Erdem pozemek. OBYVATELÉ I zde byli před převratem obyvatelé samí Němci. Po zakoupení Nového Sedla Čechem Kolářem, byli i zde usazeni čeští dělníci. Německá jsou hospodářství č.2, 3 a 4. Dvě hospodářství – č. 5 a 6 patřily samostatným rolníkům, tak že osada byla čistě selská. Majitel z č.5 prodal svůj majetek okolo roku 1912 novosedelskému velkostatkáři, ihned na to prodal svůj majetek jeho soused z č. 6. Podle náboženství jsou obyvatelé Hůrek vyznání římsko – katolického. Dle farnosti a školy patří Hůrky k Libočanům, též i k libočanské poště. Samostatné spolky v této obci nejsou. Obyvatelé Hůrek jsou většinou členové libočanských spolků, jako např. sboru dobrovolných hasičů. Na Boží Tělo podnikají hasiči výlet na Hůrky. I na Velikonoční pondělí se rovněž podniká výlet na Hůrky. Styk mezi oběma obcemi je velmi přátelský. HOSPODÁŘSKÉ POMĚRY Poloha luk, která směřuje částečně k ZL. vrchu a má spád k řece Ohři. Kvalita půdy je pro obdělávání velmi dobrá. Jen málo která pole mají šutrovitý podklad, tak že tato půda je velmi výnosná. Všechny domácí obiloviny, krmiva a kořenové rostliny se zde rodí. Podél Ohře v dolní části bývaly též chmelnice, ale ty zde již nejsou, pouze libočanští majitelé mají ve větší vzdálenosti od obce několik chmelnic. Živnosti v této osadě, kromě malého pohostinství v č. 6, nejsou. Dříve měl majitel Feigl z č. 5 obchod lahvovým pivem. Ostatní živnostenské potřeby, jako práce kovářské, truhlářské nebo tesařské byly dodávány z Libočan, nebo z N. Sedla. HISTORIE HŮREK Ve XIV století byly zdejší selské statky vlastnictvím některého žateckého měšťana. V pozdějším čase přešly do držení města. Kolem roku 1346 rozhodl hejtman žateckého kraje Vilém z Egerbergu přes zákaz vévody Jana z Kärnten stávající spor mezi žateckým měšťanem Frenclinem a vladykou Ježkem z Dobříčan o některé statky na Hůrkách.Roku 1405 prodal Mikuláš, syn žateckého měšťana Florky, roční důchod za 6 kop 18 grošů. V tomto důchodu bylo také započítáno 12 grošů, které musely být každoročně zaplaceny rybňanskému dvoru jako výkupné z robotování a 4 groše ročního důchodu z louky Jakuba Rumpiše. Tento důchod koupil žatecký občan Paslinus Trachtinsak, jenž 5. října téhož roku v závěti ustanovil svou dceru dědičkou s podotknutím, že po její smrti připadne důchod hospitálu pražského předměstí. V zajatecké listině po bitvě u Selnic v r. 1438 jsou uvedena jména tří hůreckých: Šimon Kessler, Mudřeň Mikeš, Nikyš Ryberský. Svatbou Magdaleny, dcery Paslinusovy, přešly pravděpodobně veškeré důchody Trachtinsakovy na rod Koblencerův. Když okolo roku 1453 zemřel jeden z tohoto rodu, jehož jméno není blíže známo, připadly statky na Hůrkách králi Ladislavovi, který je daroval svému příteli Janu z Kamenné Hory. Proti tomuto daru protestoval pražský měšťan Lukáš jménem své choti Marty a uhájil svého práva proti králi. Jednání by bylo trvalo hodně dlouho, neboť i obec žatecká si činila nároky na ně, ale Jan z Kamenné Hory prohlásil r. 1460 před vrchním soudcem Janem z Hasenburga, že se vzdává práva na statky v Hůrkách. Mimo tento spor soudil se ještě o důchod 4 kop grošů s pražským měšťanem Petrem. Tento spor prohrál, neboť Petr zastupoval Markétu, vdovu po Václavu Lobkovském a její nároky prokázal nejen testamentárně, ale i královským potvrzením. V pozdější době koupilo město Žatec od tamějších občanů více dvorů s důchody. Tyto byly roku 1547 ztraceny, poněvadž Žatečtí měli podíl na vzpouře proti císaři Ferdinandu I. Později se císař umírnil a vrátil městu velikou část konfiskovaných statků. Mezi těmito byla podle výňatku zemské desky z 6. prosince 1561 také celá osada Hůrky s dvory a platy ve prospěch Žatce zanesena. V letech 1618 až 1620 zůčastnilo se město Žatec odboje proti Habsburkům a bylo odsouzeno opětně ke ztrátě svých statků, včetně Hůrek. Tyto byly Žatci vráceny císařskou rezolucí 20. května 1627. Od roku 1837 přísluší osada Hůrky k Libočanům. Ke statku libočanskému patřila až do roku 1848, kdy byl zrušen patrimoniální poměr. Další události, týkající se osady Hůrky, jsou spojeny s obcí Libočany. Zde končí překlad kroniky obce LIBOČANY pořízený v roce 1974 Klementem Teuberem a Janem Seifertem. Další události obce jsou uvedeny ve složce LIBOČANY V DATECH podle skutečných událostí od pravěku, až po současnost.