Libočany - Zjednodušená verze stránek
Nastavení velikosti písma
+

JAN NEPOMUK FRANTIŠEK RAFAEL BEITL - ŽIVOT A DÍLO

2. JAN NEPOMUK FRANTIŠEK RAFAEL BEITL - ŽIVOT A DÍLO Brněnský ústav pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí vznikl na podzim roku 1835 jako v pořadí třetí v českých zemích, tj. po ústavu v Praze na Hradčanech (1807), který byl v té době spíše léčebnou a Klarovým zaopatřovacím a zaměstnávacím ústavu v Praze (1832). brněnský ústav je prvním ve smyslu komplexnosti vzdělávání a přípravy nevidomých dětí pro samostatný život i vlastní obživu. Měl jednak školu, ale také dílny i pozemky pro získávání základních dovedností v řemeslu i pěstování ovoce a zeleniny. Myšlenka založit výchovně vzdělávací ústav pro nevidomé v Brně se při realizaci setkávala s osobními oběťmi filantropa a tyflopeda Jana Nepomuka Františka Rafaela Beitla. S nevidomými chovanci (jak se tehdy říkalo dětem umístěným v internátním zařízení), které považoval za členy své rodiny, sdílel život plný odříkání. Rozvoj ústavu vedl klikatými cestami, které tehdejší společnost nedovedla narovnat. Vzdělávání a výchova nevidomých dětí byly v této době ve většině ústavů spíše chápány jako milodar, jako něco navíc. Ne tak v Brně, kde chovanci ústavu žili společně s rodinou zakladatele a prožívali s ní dobré i zlé časy. J. R. Beitl založil ústav v Zábrdovicích u Brna v domě č. 17 (dnešní Zábrdovická ulice). Zakladatel kladl důraz na všeobecné i hudební vzdělávání nevidomých žáků, základní dovednosti v některých řemeslech a práci na pozemku. Všeobecnému vzdělání se nepřikládal takový význam, protože v životě bylo nutné nejdříve usilovat o vlastní obživu a vyhnout se žebrotě. O pokusech se čtením a psaním se dovídáme převážně z životních osudů Beitlova chovance Pavla Chybiorze (či Chybioře), který se zmiňuje o svém velkém neštěstí, když mu byly odcizeny jeho psací potřeby. Neuvádí ovšem, o jaké se jednalo. Nejcennější bylo, že u J. R. Beitla převažovala snaha o rehabilitaci osobnosti slepce, který v této době byl obecně považovaný za přítěž společnosti. Cílem výchovy bylo poskytnout absolventům nejnutnější základní vzdělání a hlavně důkladné základy rukodělných dovedností v dílně i na zahradě. Tyto znalosti a dovednosti považoval Beitl za prvořadé. Neměl však přiměřené podmínky k jejich splnění, protože bylo třeba ještě dlouho překonávat předsudky lidí. Hudební výuka měla zvláštní vyhrazené místo. Ještě do osmdesátých let 20. stol. se soudilo, že o vzniku ústavu pro výchovu a vzdělávání nevidomých dětí v Brně se nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Byla to půda pro vznik neoprávněných dohadů a legend. Jako nejspolehlivější byly uváděny publikace ředitele Františka Pavlíka. To bylo neúplné. Po dlouhém hledání jsem nalezl písemnosti, které ukazují, že jeho informace jsou v jistém smyslu tendenční, že celou historii ústavu zkreslují. Spolehlivé informace jsou uloženy v materiálech Státního oblastního archívu v Brně. Nejcennější je výňatek z osobního spisu J. R. Beitla s jeho vlastnoručně podepsanou výpovědí v protokolu vídeňského policejního ředitelství ze dne 28. 11. 1852, kde se evidentně vyvracejí nepřesné a zkreslené informace Fr. Pavlíka. Jelikož ani uvedený protokol ani jiné přímé prameny nebyly vinou některých osob známé, tradovaly se události ústním podáním, ve kterém se osobnost J. R. Beitla halila do vykonstruovaných pomluv. Všechno začalo tím, že hrabě z Bukuwky, kurátor ústavu, nechtěl připustit zásluhy nemanželského syna pivovarského dělníka. Na základě uvedených písemností se pokusím rehabilitovat osobnost zakladatele ústavu, vzácného filantropa, který s neobvyklým vypětím sil a mimořádnými osobními oběťmi začal pečovat o několik nevidomých chlapců bez pompéznosti a oslavných tirád. U Johanna Wilhelma Kleina ve Vídni nabyl tyflopedickou kvalifikaci, praxi i zkušenosti. Nezačal proto jako laik, jak to bylo jinde v této době celkem běžné. Na žádost uherského palatina Josefa založil v r. 1825 ústav pro maďarské slepce v Bratislavě. O rok později byl ústav přenesen do Pešti, odkud J. R. Beitl odešel v r. 1833. Se životem nevidomých dětí byl již natolik spjat, že hledal další místo, kde ještě slepci trpí nedostatečnou péčí a společenským odmítáním. Na takové místo ho upozornil tehdejší známý tyfloped Josef Doležálek, který několik let působil v pražském ústavu pro nevidomé děti a v Pešti nastoupil na Beitlovo místo. Beitl neváhá a stěhuje se do Brna. S přípravou základních podmínek pro otevření ústavu začal v r. 1834 zajištěním pronájmu domu a současně se seznámil s několika moravskými a slezskými slepci, které získal pro svůj záměr. Ve fragmentu jeho osobního spisu se uvádí, že svou žádost moravskému guberniu v Brně o povolení zřídit ústav, podal dne 13. července 1835. Evidovaná je pod č. 29.799. Zní: "Rafael Beitl, učitel slepců, prosí o povolení, aby směl zahájit soukromé učební kursy pro slepé děti Moravy a Slezska do doby, než vstoupí v život veřejný vzdělávací ústav."_ Vedení gubernia povolení vystavilo pod č. 39.063 dne 15. září 1835. Budování nového ústavu mohlo začít. Od kuratoria Beitl nikdy neobdržel žádnou subvenci. Přesto se pustil do práce podporován J. W. Kleinem, zakladatelem a ředitelem ústavu ve Vídni radami i jinou pomocí. J. R. Beitl se narodil dne 7. května 1797 v Libočanech na Žatecku jako nemanželské dítě pivovarského dělníka a dcery pekaře. Život dítěte i svobodné matky byl velice krušný, když její rodiče nedali souhlas ke sňatku. Chlapec nastoupil do místní školy, kde prospíval výborně, a proto využil ve svých 15 letech nejbližší možné příležitosti odejít z domova a pokusit se o samostatnou obživu. Kam jinam než do Vídně. Odtud potom do Opatinu (Uhry, dnes Chorvatsko), kde získal na místním úřadu práci diurnisty. Toto úřednické zaměstnání ho však neuspokojovalo. Začal se zajímat o práci ve vídeňském ústavu pro nevidomé. Byl přijat jako písař. Později se stává učitelským čekatelem. J. W. Klein ho uvedl do všech problémů výchovy a vzdělávání nevidomých dětí a přiděloval mu stále odpovědnější pedagogickou činnost ve třídě i mimo ni. Beitl se stává svědkem tvořivého úsilí ředitele ústavu a jeho cílevědomosti ve vytváření učebních pomůcek a hlavně reliéfního písma. Jakmile Beitl získal toto trvalé zaměstnání, oženil se s dcerou obuvníka. Však právě v jeho dílně přišel na myšlenku, že by slepci mohli vykonávat některé obuvnické práce. V manželství se jim narodilo 17 dětí, z nichž zůstaly naživu pouze čtyři chlapci. Na žádost uherského palatina si ho Klein mezi několika uchazeči vybral a posílá do Bratislavy, kde v r. 1825 založil ústav pro maďarské nevidomé děti. Ústav byl po jednom roce přemístěn do Pešti. V r. 1827 napsal Beitl pro tento zařízení organizační řád s názvem: Planum Rafaela Beitla vyučování slepých dětí. To, pokud víme, byla jediná jeho písemná práce. Tytéž zásady potom uplatňoval i v Brně. Pešť se otřásala národnostními nepokoji a Beitl je v ústavu zřejmě nedovedl vyřešit. Koncem roku 1833 proto odchází, aby uvolnil místo zkušenějšímu Josefu Doležálkovi. Jak jsem již výše uvedl, vydal se s rodinou do Brna, kde měli údajně vzdálené příbuzné. Pronajímá si domek v Zábrdovicích č. 17 (dnešní Zábrdovická 12), jehož majitelem byl Wilhelm Klassen.*1) Z původních šesti chovanců se jejich počet do r. 1846 zvýšil na patnáct. Jako hudebník amatér se zpočátku zaměřil na výuku hry na hudební nástroje. Pro tuto myšlenku získal několik učitelů hudby, kteří se ujali vyučování bezplatně. Po krátkých přípravách nechává své chovance zaučovat do některých řemeslnických prací, rovněž podle vídeňského vzoru. Jelikož k domu patřila malá zahrada, vedl své svěřence k obdělávání půdy, pěstování brambor a zeleniny, jejich společné hlavní stravy. Beitl zakládá žákovský dechový orchestr. Časté koncerty v Brně, okolí i vzdálenějších místech, jak se zmiňuje tehdejší chovanec Pavel Chybiorz, byly zdrojem slušných příjmů. Prodej výrobků z dílny přišel na řadu především v zimním období, kdy se hudební zájezdy nekonaly. Když připočteme výtěžky ze zahrady, stačilo vše k velmi skromné obživě, nejnutnějšímu oblečení a krytí základních režií s provozem budovy a ústavu. Na otop pro zimu mnoho nezbývalo. O prvních deseti letech Beitlovy činnosti v Brně se pravděpodobně nedochovaly žádné přímé písemné prameny. Alespoň ve Státním archívu jsem je nenalezl. Kuratorium, které mělo již určitou částku na stavbu nové budovy, ústavu, s Beitlem nespolupracovalo, a ani ho nepodporovalo. Bez vydatnější pomoci ze strany brněnských občanů se jeho chovancům vedlo bídně. Výnosy letních koncertů se brzy vytratily. Stávalo se dokonce, že nebylo co jíst, nebylo, co obléct, čím zatopit. Žebrotu Beitl netrpěl, a tak byly často k jídlu předkládány pouze brambory na loupačku. Pro nedostatek topiva docházelo i k omrzlinám. V létě bylo veseleji, především na zájezdech s hudbou. Přespat bylo možné leckde a jídlo se sehnalo všelijak. Majitel domu vyžadoval pravidelný nájem. Bylo také nutné uživit stále se rozrůstající Beitlovu rodinu. Za pobyt v ústavu rodiče dětí neplatili. Většinou nebylo ani čím. Slepota byla skoro vždy jedním z důsledků chudoby. Chybiorz uvádí, že Beitl s chovanci navštívil svého bývalého učitele J. W. Kleina ve Vídni, aby mu předvedl výsledky své činnosti. Dechovou hudbu si zde podle zmíněného svědectví poslechl i sám císař, který projevil zájem o činnost nového ústavu. Beitl proto doufal ve finanční podporu, které se však nedočkal. Brněnský guberniát s kuratoriem připravoval stavbu nové budovy. Po jejím dokončení na Radvitově nám. (dnešní Žerotínovo nám.)*2) V r. 1846 byl J. R. Beitl na doporučení J. W. Kleina (který mu vystavil vysvědčení o kvalifikaci vychovávat nevidomé a neslyšící) děti, povolán k vedení ústavu s možností, že se mu povoluje vzít s sebou 15 nevidomých chlapců ze Zábrdovic. Další podmínky však byly kruté. Beitl nastupuje do vedení nového ústavu za neuvěřitelných podmínek: po celý první rok neobdrží žádný plat, jak se dosvědčuje v již zmíněném protokolu ze dne 28. 11. 1852. Navíc musel přijmout další podmínku, že bude živit a oblékat celkem 18 chovanců na své náklady. Z tohoto důvodu a nikoliv pro vlastní obohacení, jak ho obviňuje František Pavlík ve svém Slavnostní spisu, se Beitl zadlužil. Slavnostní otevření ústavu bylo z tohoto důvodu až v březnu 1847. Potom už J. R. Beitl za své působení plat obdržel. V tomto roce byl vydán první statut ústavu, tzv. Náwěsstí, ve kterém se uvádějí podmínky pro přijetí za chovance aj. Na jeho koncepci zřejmě neměl Beitl vůbec žádný vliv, byla to věc kuratoria. Od r. 1846 začíná Beitl budovat školu podle tehdejších předpisů. V Archívu města Brna se uchoval Přijímací protokol chovanců a kronika, ve které nejsou bohužel žádné podrobnosti. V r. 1848 nastupuje podučitel Karel Nahodil pro "dozor" ve druhé třídě. Začínají se používat tzv. Kleinovy psací stroje s propichovanou latinkou*3) a ruské sčoty. Vyučování počtům probíhalo největším dílem pamětně. Mimo oba shora uvedené učitele působil v ústavu bezplatně Antonín V. Malý (vyučoval zeměpisu), zaměstnáním kontrolor poštovního úřadu, sekretář obecní rady Pejša (hře na housle) a významný brněnský hudebník Pavel Křížkovský. Oba placení učitelé pracovali od 5. hodiny ráno do 21. hod. večer, a to i v neděli a svátky. K tomu účelu jim byl poskytnut v budově ústavu byt. Beitl se staral o rozšiřování výuky řemeslům, pěstovala se hudba. Jako kontrolu výsledků práce zavádí tzv. roční veřejné zkoušky. Konaly se v hlavním sále za účasti brněnské veřejnosti a představitelů kuratoria. Jednotliví chovanci byli zkoušeni z učební látky, která byla v uplynulém roce probrána. Bohužel však stále častěji docházelo k diferencím v názorech o úkolech, cíli i prostředcích výchovy mezi členy kuratoria a oběma učiteli na způsoby výchovy. J. R. Beitl nemínil ze svých zásad ustoupit. Spory přetrvávaly, a proto Beitl náhle ukončil svou činnost nadučitele a otce domu dne 31. srpna 1852. Odchází dobrovolně, když už nemohl déle snášet nelidské pracovní a společenské podmínky a nakonec i podezírání ze zpronevěry výnosu sbírky. Po celý život provázely toto kdysi nešťastné nemanželské dítě chudoba a pomluvy, ze kterých vznikla u něho touha pomáhat ještě ubožejším. Jeho pojetí lidskosti se lišilo od okázalého almužnictví, které se bohužel v současné době jinou formou znovu vrací do soustavy péče o žáky na školách pro nevidomé a slabozraké žáky. Za svého života se J. R. Beitl nedočkal uznání a ještě dlouho potom byla jeho práce zneuznávána, ačkoliv v zahraniční literatuře se s tímto přístupem nesetkáváme. Právě naopak. V poslední den Beitlovy služby byla uspořádána veřejná zkouška chovanců. Předváděli výsledky práce ve škole i v dílnách. Součástí byl také rozsáhlý hudební program. Rada Tkaný plamennými slovy ocenil dosavadní práci učitelů a žáků.*4) Je to jediné přímé a veřejné ocenění, které se Beitlovi za jeho života dostalo.*5) J. R. Beitl svůj další život netrávil v pohodě a popularitě, ale jak se dovídáme z již několikrát zmíněného policejného protokolu, měl úmysl založit další ústav a to v sedmihradském Opatinu. Pro výchovu slepců na Moravě a ve Slezsku učinil první krok za osobních obětí, které mohly u něho i jeho manželky vyrůst z čistého filantropizmu. Opouští Brno a vrací se do Vídně. Tam ho zastihuje ono nešťastné Bukuwkovo obvinění, že by pro svou bídu mohl pořádat sbírky na slepce a zneužít je ve svůj prospěch. Vyšetřováním bylo zjištěno, že obvinění je nepravdivé.*6) Nanejvýš roztrpčený a znechucený se stěhuje k příbuzným do Pešti na Toleranční ul. č. 4 (nyní Kisfaludy utca). Zde se v r. 1855 veškeré stopy po něm ztrácejí. Ověřil jsem si na místě, že zde žil a dále písemným stykem, že v Rumunsku ústav nezaložil. Posmrtné kladné ocenění Beitlovy osobnosti i jeho záslužné činnosti se mu dostalo jedině ze strany vídeňského tyflopeda.*7) Je nanejvýš nespravedlivé, že Beitla neznali nebo spíše nebrali v úvahu představitelé brněnského ústavu, kteří pod vlivem Františka Pavlíka podporovali znevažování jeho osobnosti aniž si jeho údaj ověřili. Kytici květů bychom položili, kdyby bylo známé místo Beitlova posledního odpočinku. Veškerá snaha však je nalézt, skončila neúspěchem. A tak jsme v situaci, kdy se musíme spokojit s tím, co v současné době bylo možné učinit. Vyvěsili jsme pamětní desku. Na výstavě byly vystaveny kopie nalezených dokumentů. Není jich mnoho, ale více zřejmě po skartacích nezbylo.