Kronika v datech 1226-1499

Léta 1226 - 1499

Léta 1226 – 1499 Rok 850 n.l. Roku toho Vratislav, kníže Lucký, jenž byl člověk pokojný a velmi milostivý, zuostaviv po sobě syna jménem Vlastislava, umřel a nad Libočany na Hrobce pochován. Lid města toho i jiný jeho všecken plakal ho žalostivě. Na jeho hrobě také vedlé pořádku páleno bylo. ( Podrobný popis z Kroniky české od V. Hájka - není určený přímo Zlatý vrch, ale jsou i další možnosti jako Grabiš, nebo Peklo. (P.T.) 1186 Stavba prvního kostela. Kostelík byl maličký a chudý, proto byl od arcibiskupa pro chudobu spojen pod jedním farářem z předměstského kostelíka v Žatci. První zmínka, plebán Jakub. 1226 Jako první letopočet ve vztahu k historické události v Libočanech je zápis, kdy král Přemysl Otakar I potvrdil doksanskému klášteru premonstrátek, že převor Wolfram koupil od Častovy choti vše, co měla za 20 hřiven v Libočanech. 1319 – 1336 Počátkem XIV století jsou Libočany vladyckým sídlem. V letech 1319 – 1336 protahoval se velký spor o libočanský statek mezi pražským měšťanem Frenclinem Werchmeisterem a Mikulášem Placzisgutem. Žatecký soud si vymohl zrušení rozsudku přímo u panujícího krále Jana Lucemburského. 1346 Ve XIV století byly zdejší selské statky na Hůrkách vlastnictvím některého žateckého měšťana. Později přešly do majetku města. Kolem roku 1346 je první zmínka o Hůrkách, kdy byl řešen spor mezi vladykou Ježkem z Dobříčan a žateckým měšťanem Frenclinem. 1357 V mezidobí dvaceti let uniká osud Libočan našemu poznání. Až v roce 1357 se dovídáme, že statek Libočany náleží jako poplužní dvůr Žatci. 24. Června 1357 oprostil Karel IV Libočany od zvýšení daní, ale už 17.října téhož roku je vyměnil za jiné statky s Dětřichem, opatem benediktinského kláštera Apostolorum Porta (Brána apoštolů, dnešní Postoloprty). Tímto datem – 17.X.1357 – se dostávají Libočany pod patronát uvedeného kláštera až do května 1420, kdy byl klášter husity vypálen. 1366 V tomto roce je zaznamenáno nařízení císaře Karla IV všem cestujícím obchodníkům o povinném používání této cesty mezi Kadaní a Žatcem a to v obou směrech. V témže roce je jmenován farář Mikuláš ze Žatce místním, libočanským farářem. V prosinci 1369 dovoluje Mikuláš, opat postoloprtský, aby farář Mikuláš si vyměnil faru s Jiljím, farářem od Sv. Kříže Kulatého na Starém městě pražském. Od této doby se na libočanské faře střídali různí faráři, až do roku 1410, kdy umírá farář Michal. Byl to poslední farář na dlouhou dobu, kdy kostel ani fara nebyly obsazeny. 1420 Za husitských válek byl postoloprtský klášter popleněn a rozbořen. Opat a několik bratří tohoto řádu uprchli do Libočan nějakou dobu ještě statky v Libočanech spravovali. 1425 Kostel i fara na dlouhou dobu zanikají. 1499 V tomto roce se údajně narodil Václav Hájek z Libočan, autor rozporuplné Kroniky české. Zde je třeba podotknout, že datum narození V. Hájka se pouze odhaduje a to mezi roky 1480 – 1499. Minulí i současní historici se shodují s kritickým názorem a rozborem G. Dobnera, J. Dobrovského a F. Palackého. Na druhé straně však převládá názor, který se rozšířil ku konci XX. století, že i když kronika uváděla řadu nepřesností a dokonce i výmyslů, jako kniha naprosto nekritická, za to však vynikající všemi vlastnostmi vypravovatele lidu milého, živostí a jadrností ve slohu dovedným a rozmanitým výběrem bohaté látky, prostoduchým názorem a vlasteneckým smýšlením. Vlivem Hájkovým ostatní kroniky české rychle upadaly v nepaměť…..tak uvádí Ottův Slovník naučný, kniha Království české, kap. Čechy-dějiny literatury – střední věk str.298. Další nestranné hodnocení bylo uvedeno v jednom kulturním časopise: …Přestože Hájkova kronika z velké části neobstojí jako historický pramen, nelze pominout její význam pro naší národní kulturu. Po staletí podávala poutavou četbu o národních dějinách a působila vlastenecky svým zdůrazňováním slavné české minulosti i protiněmeckými vyhrocenými místy. Zvláštního významu nabyla v době pobělohorské, některé její části byly dokonce vydány samostatně jako knížky lidového čtení. Působila mocně ještě i za národního obrození a nově byla vydána v r. 1818 a stala se, zvláště svým vylíčením českého pravěku, zdrojem básnické inspirace jak pro autory Rukopisů královédvorského a zelenohorského, tak pro historickou beletrii Tylovu a Máchovu. Snad nejvýstižnější je hodnocení Hájka v práci Dr. Milady Leiskové-Matyášové z roku 1967, spisovatele Jiřího Brabence z roku 1957 tak, jak je zpracoval v jedné společné formě Klement Teuber : LIbočany, obec při soutoku potoka Liboce do řeky Ohře v žateckém kraji, zapsala se nejen do literární historie, ale především do srdcí prostých lidí, jménem svého proslulého rodáka kronikáře Václava Hájka z Libočan. Narodil se na sklonku XV století ve staré vladycké rodině, dle místní pověsti v dnešním č.p. 37. (Od kostela druhá budova směrem k zámku). V erbu měli Hájkové jestřába, jak jej známe z jeho kroniky a dalších portrétů. Hájek byl vychován ve víře pod obojí a po studiích v Praze se stal kališnickým knězem a jmenován farářem v Kostelci u Budyně. Již příštího roku však odchází do Zlonic a na krátko do Zvoleněvsi. Pro neshody s litoměřickou kališnickou konsistoří se však ještě v témže roce utíká k pánu z Ilburga na severočeský hrad Lemberk. Ilburg ale hájka odstěhoval do Buděhostic s průvodem 40 pacholků, aby ochraňovali cestou jeho samého i truhly, se kterými stále cestoval. Když byly Hájkovy naděje zklamány, pomohl si přestupem k církvi pod jednou, kde věřil v lepší osobní perspektivy. To se stalo mezi roky 1521 – 1522. Na počátku roku 1524 odebral se Hájek do Prahy, ale hned po svém příchodu byl jat a vsazen do vězení. A tak Václav Hájek z Libočan poprvé poznal žalář, do kterého se ještě několikrát vrátil. Mnohokrát stál Hájek před soudem, nikdy se mu však neprokázalo nic nečestného, nikdy nebyl odsouzen. Celý život však byl ve sporech. V únoru 1524 ho nacházíme v Praze jako českého kazatele u sv. Tomáše na Malé Straně a současně i jako faráře na panství mocného pána Zdeňka Lva z Rožmitálu, nejvyššího purkrabí království, kde byl současně ustanoveným úředníkem nad panskými zlatými doly u nedalekých Vrbic. Tato pracovní náplň zabrala jistě mnoho času, tak že své Rožmitálské farníky zanedbával a stěžovali si na něho. Kolem roku 1527 dostává se Hájkovi opět velikého vyznamenání a důvěry, když byl pověřen funkcí děkana na Karlštejně. Tehdy byl purkrabím na Karlštejně Jan Bechyně z Lažan. Jeho manželka Kateřina nakládala se svými služebnými tak surově, že jich několik umučila. Když se Hájek zastal vražděného děvčete, byl purkrabím uvězněn a byl nařčen, že se obohacuje vylupováním polodrahokamů ze stěn kaple Svatého Kříže a dalších podvodů. Byl purkrabím uvězněn, později vyhnán z hradu a ten dokázal, že byl Hájek v r. 1533 zbaven děkanství. Hájek však vyvolal soudní řízení, ve kterém o ukrutnostech hradní paní vypovídal např. též kožišník jménem Papež.“To jsem byl svědkem. Že paní Kateřina zabila sestru mů a druhů zabila z Pičína kovářčinu sestru, pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě přivázala. Je třeba poznamenat, že léta, kdy Hájek vstoupil na kněžskou dráhu, připadla do období hlubokého rozvratu náboženského, politického i společenského, kdy nejníže upadl právě stav kněžský. Kněz, bez ohledu na náboženskou příslušnost, byl pokládán za panské vlastnictví, jídal s čeledí a býval i s ní bit. Takové postavení nesnášela Hájkova spurná povaha a odtud též pramení mnoho jeho sporů. Byl rozený bojovník, hájil pravdu, především své osobní zájmy, ale dovedl se postavit na ochranu prostého člověka proti pánům. Když se stal ve svých 28 letech děkanem na Karlštejně, byl to pro něho jistě velký existenční úspěch a leckterý kněz by byl pro to sklonil svou šíji a zamhouřil obě oči. Ale ne tak Hájek. Údajně po svém vyhnání z Karlštejna, působil 6 let jako farář na Tetíně a opět kazatelem u Sv. Tomáše na Malé Straně. Kolem roku 1544 byl Hájek jmenován proboštem ve Staré Boleslavi za zásluhu o napsání jeho kroniky. Avšak opět se Hájek zapletl do ožehavého sporu o poddanou pana Arnošta Krajíře z Krajku nařčenou z čarodějnictví. Došlo k různicím mezi stranou světskou a duchovní, při čemž se Hájek odmítnul postavit za zájmy kapituly staroboleslavské. Po zásahu pražské konsistoře byl Hájek odsouzen a uvězněn v Bílé věži na hradě pražském, odkud byl však záhy na rozkaz králův propuštěn. Pro značné potíže se dne 16 ledna vzdal proboštství ve Staré Boleslavi a stal se kanovníkem svatovítské kapituly v Praze. Jeho podobizna je vymalována mezi ostatními kanovníky na klembě kapitulní knihovny v tzv. Mladotovském domě na pražském hradě. Stáří dolehlo na Hájka událostmi pohnuté doby i neklidem vlastního nitra velmi záhy již po padesátce. Nemocný trávil poslední čas v klášteře Dominikánek u sv, Anny na Starém Městě pražském, kde 18. března roku 1553 zemřel. Následujícího dne byl pochován, odkázav klášteru veškeré své jmění. Ani datum úmrtí V. Hájka není nikde doloženo. Tak např. Beckovský a dr. Liesková uvádějí datum úmrtí 19.3.1552. V předmluvě kroniky z roku 1906 je uvedeno datum 1558. V encyklopediích posledních let, (přelom 20 a 21 století ) je shodně uváděný letopočet 1553. V předminulém století vzniklo z kostela Anenského kláštera skladiště papíru. Avšak ještě počátkem 20. stol. ukazovala se dřevěná deska s erbem libočanských vladyků místo, kde byl po bouřlivém životě Hájek pochován. Dnes nikdo neví, kde práchniví kosti muže, jehož rukama prošly v nespočtu legendy, zkazky, i historické zprávy, nejstarší výpisky ze zemských desek, archivů i jiné listiny, kroniky a záznamy nedozírné ceny, z nichž se zachovaly jen nejasné stopy historických povídek v kronice české. Běžný pohled do života Václava Hájka z Libočan nám ukazuje autora Kroniky české v jiném světle, než jeho dílo. Právem se mu vytýká, že byl kronikář nepřesný, nesvědomitý a že si vymýšlel. Takový je pohled na Hájka jako historika. Avšak Hájek nikdy historikem nebyl a ani být nemohl – vždyť své obsáhlé dílo, které přináší mnoho tisíc událostí, napsal při své denní práci za šest let. K tomu měl jako prameny přes třicet autentických, podezřelých i padělaných kronik, stovky výpisků ze zemských desek a rovněž i pověsti a lidové legendy. V Dějinách národa českého odmítá Zd. Nejedlý Hájka jako historika, ale dokládá:.. že lid nejširších vrstev četl jeho kroniku s takovým zanícením, že to byla nejčtenější česká kniha hned vedle Bible….. A to je druhá stránka Hájkovy kroniky-její líc. Posiloval a udržoval národní vědomí lidu i v dobách nejtěžších. Znaje zálibu českého lidu v dějinách, dal si zřejmě úkol napsat o českých dějinách knihu především zajímavou. Úkol, který dnes neplní historikové, ale romanopisci píšící historické romány. A zatím, co po Bílé hoře byly dobré české knihy, jako kacířské ničeny, Hájkovu kroniku tento osud nepostihl. Hájek pohádkář podlehl kouzlu těch přečtených zkazek a zachoval příštím generacím oblíbené dílo, usměrněné kališnickou a katolickou cenzurou. Přes to cenzura krále Ferdinanda přehlédla i tento verš: Dajte nám vítězství bohové neumírající, dajte nám knížete aby bránil naší zemi. Hájkovo vlastenectví bylo uvnitř tohoto člověka to nejopravdovější. Hájkova kronika byla i oblíbenou četbou našich obrozeneckých spisovatelů, umělců a stala se jim nevyčerpatelnou zásobárnou námětů pro historické povídky, romány a divadelní hry. To platí i pro takové osobnosti obrozenecké literáty, jako byli Tyl, Mácha a další. Kronika je psána jadrnou češtinou, vypravována lidově a zajímavě. Zachoval-li si český lid přes nejtěžší doby svého bytí vědomí o minulosti, stalo se tak zásluhou této knihy. A tak dlouho po autorově smrti posunula doba jeho dílo do nové roviny a dala mu hlubší smysl a vyšší poslání, než mu dal kdysi autor sám. Jak velkou úlohu kronika sehrála při probuzení našeho národa je zřejmé i z množství jejich vydání. Vyšla česky r. 1541, 1819, 1918, německy 1590, 1697 a 1718, latinsky pak 1761. Zamyslíme –li se nad bouřlivými osudy Hájka z Libočan, naskýtá se nám otázka, zda to byl zjev kladný, nebo záporný. Odpověď je pouze jediná. Byl to člověk jeho doby. Ani lhář, ani fanatik pravdy, ani učenec, ani nevzdělanec, ani světec, ani padouch, ani pokrokovec, ani zpátečník, postě jeden z první poloviny šestnáctého století. Doba totiž tvořila jeho. Národ český, rozbitý do mnoha stran, kde každá volala po jednotě, ale jenom po té své, ve svém programu a ve svých zájmech. Na široké vrstvy lidu se nikdo neohlížel. Více než 80% národa bylo prostě odsunuto, nic neznamenali a také nic nemohli dělat. Ferdinand viděl tuto slabinu a proto mohl promyšleně krok za krokem postupovat pro uchvácení českého trůnu Habsburky, neslýchanou loupeží a pokoření národa, který nakonec vyústil v pobělohorskou tragedii. 1534 Při této příležitosti je vhodné se zmínit, že před rokem 1534 náležel jeden vladycký dům Jindřichu Hájkovi, který byl zřejmě blízkým příbuzným našeho kronikáře. V poslední době vyšly na jevo nové skutečnosti a to, že se objevili další dva příslušníci rodu Hájků. Ve třicátých letech 16 století byl purkrabím v Mladé Boleslavi Jindřich Hájek z Libočan, Augustin Vojtěch Hájek z Libočan byl farářem ve vsi Železná u Prahy a také on později přenesl své působiště na Mladoboleslavsko. Tím zatím končí některé údaje o rodu Hájků z Libočan. ERB : Šlechtický erb Hájků – v jeho štítu je jestřáb a v klenotu vějíř z pavích per. Není však známo, jak se do erbu tyto atributy dostaly. ( Zkrácený opis článku z denního tisku )