Doplněk

Doplněk práce české menšiny

D O P L N Ě K KRONIKY OBCE LIBOČANY SESTAVENÝ V ROCE 1972 KLEMENTEM TEUBEREM O PRÁCI ČESKÉ MENŠINY OD ROKU 1918 DO ROKU 1938 V LIBOČANECH PISATEL: Klement Teuber nar. 22.2.1908, poštovní zaměstnanec v důchodu. Přistěhoval se s rodiči do Libočan v roce 1926. Otec nejdříve sklepmistr, později sládek v místním pivovaře. Zastupoval několik volebních období českou menšinu v obecním zastupitelstvu. Pisatel v roce 1938 evakuoval s rodinou do Hronova a v roce 1945 se vrátil do svého rodinného domu. Veřejně činný jako menšinář, byl i po návratu r. 1945. Byl členem rady MNV od roku 1945 do roku 1968, z toho téměř 12 let jeho předsedou. UKONČENÍ PÁCE DOSAVADNÍHO KRONIKÁŘE J. MORAVCE Odchodem dosavadního kronikáře Josefa Moravce z funkcí v MNV, nebylo v kronice pokračováno od roku 1966 do roku 1972. Přerušení bylo ovlivněno malým zájmem nových občanů o tuto práci a hlavně pak Národním výborem, který se věnoval organizačnímu a budovatelskému úsilí a na záznamy pro kroniku již nebyl čas . Po volbách do MNV v květnu 1972 odchází většina starých pracovníků (někteří byli činni od roku 1945). Někteří jednotlivci si uvědomují dluh, který přes jinak velmi dobré výsledky v jeho činnosti zanechali tím, že v kronice není podchyceno vše, co bude naše potomky zajímat. Z tohoto důvodu ujímají se důchodce Bedřich Zoul, pracovník v NV od r. 1945, Eduard Raška ředitel školy v Libočanech – důchodce a Klement Teuber, poštovní zaměstnanec v důchodu doplnění kroniky, s pokusem upřesnit i části zápisů bývalého kronikáře a vylíčit i život české menšiny od vzniku ČSR. Podchycením tohoto období byl pověřen K. Teuber, jeden z mála pamětníků života české menšiny v Libočanech. 1900 – 1910 Je nutné však poznamenat předem, že již v roce 1900 zaznamenává tehdejší kronikář, že z 846 obyvatel zde žije 5 Čechů a v roce 1910 z 806 obyvatel rovněž 5 Čechů, které zde nalézáme i v roce 1918 jako starousedlíky. Jedná se o paní Annu Auerbeckovou, rozenou Šabkovou z Plzně, Matěj Stupka s rodinou a J. Vodičková, provdaná Dvořáková. Přes to, je v místě daleko více rodilých Čechů, ale k české národnosti se již nehlásili. Přihlásit se v této době k české národnosti bylo třeba odvahy a vědomí ústrků od německých spoluobčanů. Přes to mnoho českých jmen i různě zkomolených nasvědčuje původ a násilné odnárodnění. Tak na příklad neuměl už česky Jirásek, Čapka /Tschapka/, Holej /Halaj/, Staněk, Voříšek /Worschischek/, Zeman /Seman/, Svoboda, Abraham, Zubr, Černý /Tscherner/, Průša/ Pruscha/, Jandl, Knedlík, Dobiáš /Tobijasch/, Mařík /Marcsik/, Medvěd /Medwed/, Petrák a další. Dále pak značný počet smíšených manželství naznačuje, jak těžko by většina tehdejších obyvatel obhajovala německý původ. 1916 Za první světové války, kdy provoz pivovaru z výstavu 60.000 hl piva ročně klesal, až koncem války úplně zaniknul. V této době kupuje panství od Münzbergových dědiců první český majitel Josef Hyroš za cenu 950.000 K., při zmenšené výměře 292 ha. Zde je třeba poznamenat, že velká část zařízení pivovaru byla konfiskována pro válečné účely, hlavně pak mosaz a měď. 1918 S utvořením Československé republiky se nemohli smířit ani libočanští Němci a obec vydržovala na svůj náklad 10 mužů protistátního vojska, ve snaze podpořit utvoření samostatné provincie Deutsch-Böhmen. Jakmile však československé vojsko obsadilo Žatec, i libočanští se vzdali a zbraně jim byly zabaveny. 1919 Roku 1919 – 4. března zůčastnila se i zdejší obec hromadně protistátního protestu v Žatci. Za těchto podmínek lze si snadno představit, jak těžké byly začátky práce české menšiny v německy zfanatizované obci. ČESKÁ ŠKOLA Nadšením a obětavostí několika jednotlivců a majitelem Josefem Hyrošem v čele, byla však již 14. Října 1919 otevřena v Libočanech česká škola. Přestože v německé škole byla jedna třída nevyužitá, zavázal se tehdejší obecní úřad, že raději uhradí polovinu adaptačních nákladů v budově č.p. 75 /Bílá koza/, než by tuto místnost uvolnil ve stávající škole. Když byla adaptace provedena, obecní úřad i toto placení odmítnul a až po zákroku okresní správy, povinnou částku uhradil. Ani rodiče, posílající své děti do české školy se neobešli bez příkoří, hlavně pak od druhého největšího statkáře Leopolda Zulegera, který štval ostatní proti těmto rodinám. Rozbitá okna v noci, naprostou ignorací, i dalšími potížemi platili rodiče za to, že posílali děti do české školy. Do nové české školy docházely děti z Libočan, Hůrek, Nového Sedla, Chudeřína, Přeskak a Žaboklik. Vyučování bylo velmi nesnadné, protože všechny děti dosud navštěvovaly školy německé a mnohé vůbec neznaly český jazyk. Prvním učitelem byl František Vybíral, bývalý legionář, který zde působil do konce školního roku 1920. Dále pak Bohuslav Přibyl a až do roku 1938 Josef Čáp /zemřel 1972/. Dne 18. Září 1928 byla zřízena druhá třída, kde vyučoval Jaroslav Kulovaný a posléze až do roku 1938 Jindřich Svoboda. MATEŘSKÁ ŠKOLA Dne 1. Dubna byla zřízena mateřská škola s vedoucí R. Hejrovskou, která zde působila až do roku 1938. Rovněž byla po celou dobu knihovnicí české knihovny v Žatci. VOLBY 1919 V roce 1919 obdrželi Češi při obecních volbách 3 mandáty. Z patnácti členů zastupitelstva byli po prvé zastoupeni tři Češi ve vlastní Československé republice. 1920 Téměř všichni Češi byli sdruženi v místním odboru NÁRODNÍ JEDNOTY SEVEROČESKÉ založené 20. Listopadu 1920 a která byla nepolitickou, čistě národní organizací. Výsledky společné a obětavé práce, jak na kulturním, tak i na sociálním poli, se jeví v celém životě tehdejší české menšiny. Rovněž komise pro péči o mládež, skupina členů muzejního spolku v Žatci a Čs. Červený kříž, jsou dalšími dobrovolnými organizacemi, které staví Libočany na přední místo v okrese. Všechny tyto spolky byly soustředěny v Osvětové komisi, která vlastnila knihovnu a pořádala přednášky a filmová představení. V budově č.p. 75 byl společně s českou školou umístěn i poštovní úřad, s první českou poštmistrovou Marií Puchyngerovou. Pošta v Libočanech byla založena v roce 1896. Později pak četnická stanice s velitelem Vackem. 1921 MAJITELKA VLASTA TICHÁ V roce 1921 koupila zdejší panství jako zbytkový statek bývalá poslankyně na českém sněmu a revolučním národním shromáždění ČSR, spisovatelka Božena Viková Kunětická, pro svou ovdovělou dceru Vlastu Tichou, jejíž manžel vlastnil již dříve pivovar v Uhříněvsi. Důvodem koupě nebyla jen naděje v dobře prosperující pivovar ve chmelařské oblasti, ale i vlastenecká odpovědnost k posílení češství na fanaticky poněmčelém Žatecku. Žel, hospodaření v tak velkém závodě by bylo i pro muže odborných znalostí velmi těžké. Již na samém počátku se jeví velké hospodářské potíže. Bylo třeba pořídit nové zařízení, válkou vydrancovaného a zničeného pivovaru. Inventář rovněž za války nedoplňovaný , ne vždy svědomití a poctiví vedoucí provozu, to byl už začátek špatného konce. Tyto velmi těžké hospodářské začátky však neodradily spisovatelku B. V. Kunětickou a celou rodinu od národních povinností. Příchodem nové majitelky Vl. Tiché nastává také nový, nadějnější život pro českou menšinu v Libočanech. Zřizuje se v sousedství č. 3 v bývalé hospodářské budově č. 89 – dle místního podání nejstarší budova s pivovárkem – nejprve kantina, později hostinec se sálem a provizorním jevištěm, kde začíná svůj český kulturní a společenský život česká menšina v Libočanech. ČESKÝ OBCHOD V č.p.4 se zřizuje český obchod s honosným názvem LIBOČANSKÁ TRŽNICE , kde bylo možno koupit nejen veškeré potravinářské zboží, ale i školní a níťařské potřeby. První vedoucí tohoto obchodu byla Františka Brklová, provdaná Pojarová. /zemř. 1970/ SČÍTÁNÍ LIDU Roku 1921 bylo v Libočanech celkem 674 obyvatel, z toho Čechů 132, tj. 19,58%. Nastává i změna v názorech obyvatel, kteří si uvědomují svá demokratická práva. Ta jsou podporována jak majitelkou, tak i její matkou B. V. Kunětickou. Převzatí staří pracovníci pivovaru i statku těžko chápou rozdíl práva dělníků za Rakouska a v demokratické ČSR. Děda Šmíd, Čech i Němec jak bylo třeba, starý panský kočí, se ptá spisovatelky Kunětické:“Milostivá paní, ráčejí si přát líbat ruku při vstupu do kočáru, nebo při vystupování?“ Kunětická odpovídá „Pane Šmíd, ani nejsem milostivá paní a líbání rukou již přešlo a my vám budeme děkovat za vaši vzornou službu.“ 1923 STÁVKA Ne všichni pracující jsou však jako výše uvedený děda Šmíd. Demokratické uvědomění dělníků se obrací i proti majitelce a uplatňují svá práva stávkou. Zaznamenáno podle údajů dcer Matěje Wisingera, deputátního zaměstnance velkostatku V. Tiché: Podle kolektivní smlouvy měli zaměstnanci statku obdržet po skončení žní premii, kterou majitelka statku odmítla vyplatit. Matěj Wisinger (podle tvrzení dcer) byl organizován v sociálně demokratické straně a ujal se nejprve jednání a po jeho neúspěchu vedl stávku všech zemědělských dělníků tohoto statku. Stávka trvala několik dní a je pisateli známo, že nejnutnější práce ve chlévech vykonávala rodina Tichých sama za pomoci vedoucích a pivovarských zaměstnanců. Po intervenci strany soc. dem. Byly premie vyplaceny. Matěj Wisinger a jeho celá rodina byla ze zaměstnání na statku propuštěna. 1926 – Cementárna V roce 1926 byla založena při místním podniku cementárna DURATIVA, která vyráběla cementové cihly, studniční skruže, kanalizační roury, dlaždice, tašky na střechy a ostatní cementový stavební materiál. Při této provozovně byla v roce 1927 zřízena cihelna na vápno- pískové cihly. Při dobývání písku pro tyto provozovny bylo nalezeno množství starých hrobů a archeologických památek, které byly odevzdány do žateckého musea a i některé do sbírek Národního musea v Praze. KULTURNÍ DŮM Dne 7. Července 1928 byl slavnostně otevřen kulturní dům vybudovaný na základech bývalých pivovarských sklepů. Nový kulturní dům se stává střediskem celého českého Žatecka. V sále, kde bylo 250 míst k sezení ,se promítalo ve středu a dvakrát v neděli kino. Tehdejší biograf měl honosný název „ BIO LUXUS“. Zařízení bylo majetkem odboru Národní jednoty severočeské. Na nákup sedadel byla uspořádána sbírka, tak že téměř každý člen vlastnil nejméně jednu židli a byl na to patřičně hrdý. K sálu bylo vybudováno velké jeviště bohaté na potřebné zařízení, které z větší části bylo darem od pražských divadel. Také nové pohostinství, velmi pěkně zařízené nahradilo dosavadní nedůstojné zařízení. Prvním vedoucím pohostinství byl Ant. Teuber, který měl rovněž stáčírnu piva, které rozvážel vlastním autem po českých statcích téměř do celého okresu. Po otevření kulturního domu se skutečně rozproudila činnost české menšiny v celém rozsahu. Mnohý divadelní kus se hrál současně s profesionální Prahou. Byly časté případy, kdy osoby hrající hlavní role, přepravila majitelka V. Tichá vlastním autem do pražského divadla shlédnout tytéž role pro poučení a zvýšení ochotnické úrovně. Podle neúplných záznamů byly hrány místními ochotníky od roku 1921 tyto divadelní hry: F.X. Svoboda Směry života, B.V.Kunětická Heliodor, Neruda Prodaná láska, Čechov Medvěd, Šamberk Blázinec, Jirásek Lucerna, Oliva bujná krev, Jirásek Vojnarka, Vdavky Nanynky Kulichovy, Pes a kočka, Horký batoh, U bílého koníčka, Její pastorkyňa, Representantka domu, Na letním bytě, B.V.K. Přítěž, Bradou Charliova teta, B.V.K. Cop, Falešná kočička, To všechno z lásky, Náš pan farář, Václav Hrobčický z Hrobčic, Svatý Václav, Pod tíhou podezření, Jak se Libočany baví, C.K.polní maršálek ajiné. Z dětských představení pak : Vánoční stromek, Štědrý večer po pěti letech, Vánoce v horách, Vánoční hra aj. Mikulášské a silvestrovské zábavy s programem a aktovkami, soudobými písněmi a šlágry se konaly pravidelně a vždy byly četně navštíveny. Rovněž české hasičské plesy měly vždy vysokou úroveń. K tanci hrála zpravidla vojenská hudba v plném obsazení. Při plese českého hasičského sboru nechyběla nikdy krojovaná delegace německých hasičů. 1928 ZALOŽENÍ I. ČESKÉHO HASIČSKÉHO SBORU Počátkem roku 1928 začaly vznikat z neznámých důvodů různé požáry a přivolaní němečtí hasiči měli vždy na hašení dost času a požáry se na českém majetku stále opakovaly a tak byl utvořen první český dobrovolný hasičský sbor na žatecku, v Libočanech. Prvním aktivním velitelem se stal Klement Teuber. Ruční stříkačka byla nalezena v pivovaře a svépomocí opravena. I další výzbroj byla obstarána svépomocí, nebo darována ochranným sborem v Lounech. Poněvadž bylo a je všeobecnou tradicí, že do hasičských sborů vstupovali hlavně dělníci, kteří se nebáli výšek, vody, kouře, sazí a špíny, nemohlo to být jinak ani u českého hasičského sboru v Libočanech. Sbor se skládal skutečně z dělníků a železničních zaměstnanců, aby hájil český a soukromý majetek. Z aktivních hasičů žádný nemovitý majetek neměl a proto mu též nemohl shořet. Pro dokreslení jedna vzpomínka velitele a současně i pisatele tohoto vyprávění: Práci v kravíně českého statku vykonávali t. zv. „švajcaři“- téměř všichni Němci. A právě v době organizování nacistické strany vznikl několikrát po sobě požár v objektech statku. Shořela část střechy a naši, přes vlastní nebezpečí, proti požáru statečně bojovali a zamezili tak jeho rozšíření. Němečtí hasiči nepomohli. Při tomto zásahu shořely jednomu členu boty a to bylo jediné co měl. (R. Udržal). Byl deputátníkem a staral se o přestárlé rodiče. Jeden ze spoluhasících vyzul svoje boty s poznámkou „ já mám doma ještě jedny“, dal mu je. Byl to příklad pro všechny, i pro majitele. V srpnu 1933 se konalo v Háji župní cvičení všech českých sborů v Krušnohoří. Byla to velká slavnost pro naše české hasiče i obyvatele obce. Též český Žatec obdivoval kázeň, výcvik i veřejné cvičení se sekyrkami a motorovou výzbroj českých sborů našeho pohraničí. Obětavost a nadšení tehdejších členů českého hasičského sboru může být příkladem dnešním členům požární jednoty. Při kruté evakuaci Čechů v roce 1938, vzali s sebou ze své zbrojnice co se dalo, aby to odevzdali v novém domově. PĚVECKÝ SPOLEK Když byla v roce 1928 otevřena druhá třída české školy a ustaven jejím učitelem Jaroslav Kulovaný, talentovaný hudebník a temperamentní zpěvák, byl pod jeho vedením ustaven při osvětové besedě pěvecký sbor. První jeho veřejné vystoupení bylo při svatbě dcery majitelky Heleny provdané Andrlíkové. Po prvé v historii zazněly v prostorách libočanského chrámu české sborové hlasy ve skladbách Smetanových a Dvořákových. To vše za třeskutého mrazu v únoru 1929, k velkému překvapení německých spoluobčanů. Další samostatné vystoupení bylo 1. května téhož roku na oslavu Ant. Dvořáka při pěvecké akademii. Přeplněný sál kulturního domu českými menšináři z celého žateckého okresu, svědčil o velkém zájmu o toto vystoupení, které mělo skutečně velký úspěch. OTEVŘENÍ NOVÉ ŠKOLNÍ BUDOVY Dosavadní umístění české školy, která již byla dvoutřídní, nevyhovovalo po všech stránkách školním účelům. Bylo požadováno místními spolky i rodiči, postavení vlastní školní dvoutřídní budovy. Této žádosti Ústřední matice školská vyhověla. Se stavbou bylo započato v roce 1928 na pozemku Vl. Tiché. Návrh i plány vypracoval prof. Ing. Babuška z Prahy. Stavbu prováděl stavitel Fr. Valeš ze Žatce. V nové školní budově byly i učebna pro mateřskou školku, opatrovna a dílna pro výchovné ruční práce. Na východní straně nad vchodem byl státní znak modelovaný akad. Sochařem Měchurou. Státní znak, přes to, že se jednalo o umělecké dílo, byl ihned při okupaci otlučen. Po roce 1945 byl znak obnoven v pískovcové desce od akad. sochaře Rady ze Žatce. Slavnostní otevření budovy se konalo 29. května 1930 za přítomnosti četných osobností a pracovníků za práva českých menšin. Pro všechny české obyvatele to byl opět velký slavnostní den a hlavně značný krok kupředu. 1931 Ani světová krize a nezaměstnanost se nevyhnula české menšině v Libočanech. Zřízení automatických brzd u vlakových souprav na ČSD postihlo dosavadní brzdaře a mezi nimi i některé nedefinitivní místní české železničáře. Odbyt cementového zboží z DURATIVY značně poklesl a tím postihnul i pracující v tomto závodě. Rovněž i odbyt piva z místního pivovaru značně poklesnul. Ženy v zemědělství pracovaly za 50 haléřů na hodinu. Kino a ostatní společenský život je rovněž ochromen hospodářskou krizí. Je ohrožen i další rozvoj české kulturní činnosti. Bída a nezaměstnanost ovlivňovala a postihovala pomalu, ale jistě značnou část místního českého obyvatelstva. Nezaměstnanosti využívají k své národní nesnášenlivosti vedoucí nacističtí pohlaváři, kterých je v místě sice jen několik, (v čele s Dr. Hetzem) ale šíří nacistický jed i mezi ostatní obyvatelstvo, které z obavy před následky, podléhá hnědému moru. Jen několik jednotlivců zůstává věrno sociální demokracii. Soužití českého obyvatelstva s německým se mění v nepřátelství. Mnohý německý prostý občan se svěří, že má styk s Čechy zakázaný a strach ze ztráty existence je mu omluvou. Minuly doby, kdy do českého hostince,na plesy a zábavy přicházeli téměř pravidelně němečtí spoluobčané. 1933 Za těchto těžkých poměrů pro českou menšinu, prodává majitelka Vl. Tichá celé hospodářství, pivovar i cementárnu Benediktinskému klášteru v Břevnově. Noví majitelé nemají ani z daleka potřebný vztah k české menšině (opat Němec v Broumově), ani k sociálním potřebám zaměstnanců. Jako doklad a charakteristický případ je možno uvést poměr nového zaměstnavatele k neštěstí slovenské deputátní rodiny: Při práškování polí umělými hnojivy přišel o zrak zaměstnanec statku Jan Šeda. Zaměstnavatel a představitel křesťanské lásky kláštera svatého Benedikta vypověděl slepce i s rodinou ze zaměstnání, ale i z bídného bytu v paustce a nechal je úředně vystěhovat na ulici. Jinak mladý, zdravý člověk za doprovodu svých malých dětí byl odsouzen k žebrotě, aby se mohl odstěhovat domů na Slovensko. Česká menšina, otřesená nezaměstnaností (cementárna a cihelna byla novými zaměstnavateli zrušena) a zostřeným národnostním bojem, těžko nese další osudové rány. 1934 úmrtí Boženy Vikové – Kunětické. V březnu 1934, několik měsíců po prodeji majetku, umírá v jednom pokoji na zámku spisovatelka Božena Viková – Kunětická, která si zámek i menšinové prostředí velmi oblíbila. Česká menšina celého žateckého kraje v ní ztrácí vlivnou menšinovou pracovnici. B.V. Kunětická nar. 1860, zemř. 1934, česká spisovatelka, vůdkyně národně – slovansky uvědomělých žen v Rakousku – Uhersku. V mládí toužila po prknech, která znamenají svět. Byla žačkou soudobé herečky Otylie Sklenářové-Malé. Po provdání se však věnovala spisovatelské a dramaturgické činnosti. Ve svých pracích bojuje proti ženskému celibátu t. j. opatření, kdy byly ženy ve veřejných službách propouštěny, jakmile se provdaly. Za první světové války se stává B.V. Kunětická spoluzakladatelkou státoprávní, později národní demokracie a poslankyní na českém zemském sněmu. Po převratu 1818 se stává členkou revolučního národního shromáždění. 20 dubna 1912 vítá na schůzi usnesení českých poslanců, kdy bylo dosaženo volebního práva i ženám. Přes všechny potíže, které přináší tato doba, zůstávají menšináři v Libočnech pevni a střeží výsledky své práce za uplynulá léta. 1937 Těžko se nese opatření pražských úřadů, kterým se na poslední chvíli překládá župní Sokolský slet ze Žatce do Loun, aby náš slet nebyl prý vykládán jako provokace. Přes to sjezd německých, nacizmem prosáklých turnerů byl českými úřady povolen v plném rozsahu i za přítomnosti nejvyšších nacistických funkcionářů. V Praze se koná Všesokolský slet, na kterém jde Podkrušnohorská župa se zaťatými pěstmi a mlčky, bez jásotu. Pisatel se sletu osobně zúčastnil a s úžasem poslouchal názory pražanů, kteří souhlasně mezi sebou tvrdí, že na politické situaci nesou hlavní vinu čeští menšináři. Mezi těmito „vlastenci“letí názor, že kdyby se snášeli s německými spoluobčany, nemuseli by provokovat v Praze při hlavním průvodu. Bohužel, nebyl to názor jen několika jednotlivců na oprávněné požadavky menšinářů, vzdálených pouze 80 km od Prahy. Následující historické události 1938, mnichovský diktát, vypuknutí druhé světové války, daly však za pravdu menšinovým provolání, které, i když marně, ale včas burcovali proti lhostejnosti výše uvedených „vlastenců“ kolem Prahy. Bohužel, marně bychom i dnes pátrali po objektivním zhodnocení práce a boji o upevnění státní autority v českém pohraničí. Ještě naposled se asi dvacet menšinářů schází již mimo Libočany, jako příslušníci praporu SOS. Nejprve ve dvou krytech před Kláštercem nad Ohří, které obsazují, než jsou vystřídáni řadovým vojskem. Potom na hranicích našeho Krušnohoří, kde jsou odhodláni přinést i tu poslední oběť, svůj život, pro zachování republiky. I tyto oběti jsou marné a s největším smutkem ustupují, jako poslední, večer před obsazením německým vojskem přes Libočany, které jsou už téměř bez Čechů. Při této akci, těsně před demobilizací, ztrácí při nešťastné náhodě svého druha, J. Paška, šafáře libočanského statku. Žel, ten už nemohl hledat nový domov ve vnitrozemí, protože zemřel v Lounech na zranění vlastní zbraní. Naše krásné Libočany byly obsazeny německým vojskem 9. Října 1938 a tak jako žatecký kraj, byly postoupeny velkoněmecké, nacistické říši. V této době se vrací několik bývalých českých libočanských vojáků do Libočan, aby pomohli s evakuací českých rodin. Při tom byli zatčeni a vyslýcháni libočanskými „ordnery“.Byli však záhy propuštěni. Německé obyvatelstvo jásá a české zbytky ještě odchází do vnitrozemí. Tam jsou většinou přijímáni se smíšenými pocity a v některých případech dokonce s ústrky a vyčítkami, které se bolestně dotýkají t. zv. přivandrovalců. Byly i takové případy, že bylo naznačeno a někdy i hrubě, že přivandrovalci vnitrozemí vyjídají. A podobným koncem byl postižen i nejeden menšinář v zaměstnání. Těžko bylo třem důvěřivým rodinám, které opouštěly vlastní rodinné domky, které s velikým vypětím vybudovali. V Libočanech prakticky zůstává pouze jedna česká rodina a některá smíšená manželství. Na klidný život a na práci české menšiny v Libočanech a dobrý sousedský život, zůstávají už jenom vzpomínky. Klement Teuber, Libočany 1973.